Od mládí v sobě sleduji souboj dvou světů: romantického a realistického, citu a rozumu. Obě polohy jsou uhrančivé a neslučitelné. Pro mne představují svět umění a svět sportu. Chci psát o tom druhém pólu, „realistickém“, kde se pravda jako počítačová řeč redukuje na dvojkovou soustavu. Výhra je všechno – prohra nic. Logika vrcholového sportovního prostředí. Během jediné vteřiny můžete být na trůně anebo v kanále. Nepřipouští se slůvko „ale“. Žádná relativita, žádné úhly pohledu, žádné „kdyby“. Den co den musíte skládat účet. Kolikrát jsem chtěl říct, že svět sportu je krutý. Není. Jen málokterý lidský obor vás donutí stále analyzovat vlastní představy, prohřešky, strachy či pýchu. Výhra vás vede k euforii a záhy vás prohra vrátí k přemýšlení formou bolesti. Nepamatuji ve své hráčské či trenérské kariéře na neúspěch, na němž bych se nepodepsal já sám. Buď svou povrchností, nedbalostí, strachem i křečovitostí. Dokonce ani za množství práce se ve vrcholovém sportu nelze schovat – i přehnaná pracovitost je někdy důvodem neúspěchu. O tomto pragmatickém, zjednodušeném, ale logickém světě, v němž jsem získal nejvíc zkušeností, mluvím často. Občas ale prosvitnou tóny té druhé, citové, poloviny duše. I když jsem místopředseda ČOV, musím bojovat, aby koncert České filharmonie nestáhl moji přízeň víc než olympijské hry. Čtu-li si Komenského Labyrint světa a ráj srdce, vidím, že svět od jeho doby duchovně nepokročil o moc dál, a člověk zatím nenašel na otázky světa vezdejšího lepší nápovědu, než nabízí „ráj vlastního srdce“. Vladimír Holan napsal verše „… nejzranitelnější místo srdce je zároveň nejhlubším místem duše, kde jako genius jste sám, ubohý Mozarte…“. Napsal bych to stejně, kdybych měl Holanův talent. Pánbůh mi nadělil jiný. Zvu vás tedy do světa protikladů.