Reflex 11/2018
Stramaccioni ve Spartě skončil. Bylo to delší dobu na spadnutí. Pro srovnání nabídnu bohatou zkušenost z volejbalu. Argentinec Velasco přišel k českému nároďáku v roce 2002, kdy měl za sebou dva tituly mistra světa s družstvem Itálie. Za rok odcházel z Česka jako zpráskaný pes. Francouzský trenér Tillie vyletěl v roce 2005 z Čech po nevydařeném ME, přičemž se v roce 2015 stal mistrem Evropy s družstvem Francie. Holanďana Bernarda jsem musel jako předseda svazu vysloveně proti své vůli odvolat po Mistrovství Evropy 2013. Ital Parisi byl hráčkami sice akceptován, ale výsledek neudělal. A pak utekli i Němec Weibl od ženského, Španěl Falasca od mužského nároďáku. Nahlas to nezaznělo, ale vnímal jsem celonárodní pocit: „táhněte domů, žoldáci!“ Cítím to jinak. Proč? Když si Ester Ledecká nebo Eva Samková přivedly do realizačního týmu cizince nikdo ani nemukl, protože to každý to bral tak, že je to jejich věc. Naproti tomu v týmových sportech domácí trenéři vnímají angažování zahraničního kouče jako „ránu mezi oči“. Zahraniční trenéři sice nedokázali okamžitě zajistit úspěch, ale ovlivnili celou komunitu, nejen svěřené družstvo. V Českém volejbalovém prostředí se pracuje jinak než dřív. Lépe. Jejich zásluhou! A Stramaccioni? Osobně si myslím, že nebyl z „první trenérské ligy.“ Leč přijde-li někdo z trenérské extratřídy, nebude to mít v Čechách lehké. České prostředí si v minulosti bohužel na sebe vytvořilo systém tak nízkých nároků, že se ocitlo v mezinárodní konfrontaci na vedlejší koleji, ale měnit se moc nechce. Fotbal udělal první zkušenost. Zřejmě nezačal šťastně, ale nemáme na vybranou. Odborné know-how se plíživě přesunulo za naše hranice. Šest kvalitních zahraničních volejbalových koučů v českém prostředí sice zaplatilo „životem“, ale odbornost posunuli nahoru.