Reflex 14/2018
V pořadu Jaroslava Duška „Duše K“ jsem dostal otázku, zda je v týmové hře, jako je volejbal, nutné popřít hráčské ego ve jménu kolektivní snahy o vítězství. Tvrdím, žepotřeby člověka jsou základem motivace a hybatelem individuálního sportovního růstu. Lidské já se především první čtvrtině života hledá, a proto trochu zlobí. Ego ponouká člověka „ekonomicky“ k zisku vlastního prospěchu. Pak se ale hráčská osobnost rozvine a zjišťuje, že nestačí jen talent a vůle. Potřebuje vstřebat něco, co ji přerůstá a má větší sílu než motor ega. Zde je patrný fundamentální rozdíl mezi Ester Ledeckou a například naším nejvýznamnějším hráčem v NHL Jakubem Voráčkem. Hokejista musí hru milovat (stejně jako Ester lyžování), ovšem musí milovat především to podstatné – součinnost, soudržnost, týmovost. Špičkoví hráči milují MY nejméně tolik jako JÁ. Znají pocit „týmového herního orgazmu“. Pocit sdílení slasti nejen nad vstřeleným gólem, ale rovněž nad zdařilou kombinací, kterou jsme MY přehráli soupeře. Voráček určitě rád sám překonává brankaře, ale stejnou rozkoš mu jistě působí nahrávat na góly spoluhráčům. Obojí prostě musí chutnat stejně. Je to podobné jako v partnerském vztahu.Nezralý romantický vztah bývá často sobecký, oba chtějí především brát, jeden chce druhého vlastnit, v lepším případě chtějí něco udělat jeden pro druhého – nikoli pro vztah. Dospělá láska je sdílení i oboustranná investice do toho nadosobního, DO VZTAHU. Odpověď na otázku z úvodu tedy zní: „NENÍ nutné popřít hráčské ego“. Zaprvé: spolupráce se v týmové hře i pro sobecký gen vyplácí. Zadruhé: zvnitřnění nadosobních hodnot činí člověka v konečném efektu šťastnějším než individuální úspěch, a hlavně má zásadní význam i pro mimosportovní život a tvorbu duchovních hodnot člověka.