Reflex 16/2018
Ono to dříve nebo později muselo přijít, protože žádný strom neroste do nebe. A čas od času je dobré pro každého z nás, včetně lidí kolem biatlonu, připomenout si vrtkavost světského úspěchu. Na konci vlastní hráčské kariéry, jsem řekl „dost“ jako kapitán nároďáku dva měsíce před mistrovstvím Evropy v roce 1993 a trenér Kalný to vnímal jako zradu. Ale můj pocit byl jiný. Měl jsem mizernou náladu z vlastního výkonu, přepadaly mě ničím neodůvodněné strachy, zkrátka měl jsem ze sebe špatný pocit. Moje situace je samozřejmě nesrovnatelná se situací národní hrdinky, ale pocit je tentýž. Zápasy ani tréninky nepřinášely již žádnou radost, nýbrž trápení a výkon byl mizerný, a tak rozumím velmi dobře, co se možná v duši biatlonové královny děje.
Na druhé straně dialog vedený přes media je protivný. Zjednodušeným způsobem jsou předkládány názory nezasvěceným lidem, kteří neznají kontext. Na první pohled logické argumenty jsou stavěny do nesprávných souvislostí s cílem zmást čtenáře. Slovo, vyslovené ve veřejném prostoru, má strašnou moc a může střílet. A tak se mezi biatlonisty teď střílí ostrými. Ale ani Rybář, Hamza, Vítková či Koukalová si nezaslouží, aby si na aktuálním stavu smlsli lidé bez vlastního kritického názoru, kteří se spokojí s laciným vysvětlením v novinách a začnou šířit zášť vůči jednomu nebo druhému, podle toho, ke komu mají zrovna blíže. Život je pocit. A u Gabriely Koukalové byl osobní vnitřní pocit tím hlavním, co rozhodlo o jejím nezávodění. Žádný chytrý marketingový tah. V hlavní roli je podle mého prostá člověčina, u žen razantně sycená přes emoce. Vnější okolnosti byly pouze katalyzátorem.A média? Plní svoji funkci, ovšem náboje jim poskytli sami biatlonisté. Tato polévka se má vařit ve vlastní kuchyni. Tak vnímám profesní slušnost a respekt.