Reflex 17/2018
Profesor Kolář v minulém čísle Reflexu prohlásil: „Snažíme se děti chránit před utrpením, bolestí, máme o ně obavy. Děláme to z lásky k nim, ale snižuje to jejich otužilost vůči negativním podnětům. Primitivní kmeny zraňovaly své děti, protože tím záměrně vytvářely jejich obranyschopnost. Také z lásky. Potřebujeme čas od času reálně připomenout, že utrpení a bolest jsou součástí lidské existence a není možné před nimi jen utíkat…“
Podepsal bych to krví a souvisí to s fenoménem pozitivního myšlení. Ten je sám o sobě jistě správný, ale problémem je míra jeho uplatnění v reálném životě. Když se totiž přežene a nutí se lidem představa, že „slunce svítí nepřetržitě“, tak se jim lže. Pokus vypudit ze života negativní věci a za každou cenu se nutit do pozitivního módu je hloupost. Ono totiž opravdu „někdy prší“. Někteří lidé si dokonce myslí, že žádné problémy mít nesmí. Opak je pravdou. Problém může být skutečně vyřešen teprve tehdy, když ho přijmete a akceptujete jeho existenci. Jestliže se totiž člověk násilím nutí být jen pozitivní a kategoricky drží pod pokličkou vše negativní, je pro něj problémem přirozeně a nenásilně skutečně pozitivní zůstat. Nejen ve sportu totiž vznikají důležité zkušenosti i ze špatných rozhodnutí, z chyb, proher a následné bolesti. Musíte zkoušet a nebát se situační bolesti. Nic není zadarmo. Potlačit určité vzorce zvyků či rutin a nahradit je novými občas bolí. Ani Jordan, Travolta či Jobs neprošli cestu na výsluní jen díky pozitivnímu myšlení. Mnoho motivačních expertů se nás pokouší pomocí dobře znějících frází uvést transu pozitivního módu, který s reálným životem nemá nic společného. Ve sportu razím názor: nepomáhejte hráčům z emocionálního nepohodlí. Pomozte jim vytvořit návyky, aby tomuto tlaku odolali.