Reflex 18/2018
Rád bych v tomto seriálu sloupků nabízel čtenářům Reflexu nějakou konzistentní a srozumitelnou ideovou linii, kde obsahy na sebe vzájemně navazují. K tomu se váže bourání některých mýtů. Například mýtus o pozitivním myšlení za každou cenu v minulém čísle. Dnes tedy mýtus o tzv. dobré partě ve sportu, rozuměj častý výrok hráčů či trenérů typu „hrajeme dobře, protože máme dobrou partu“. V reálné praxi se ukazuje, že je to trochu jinak. Motivované ambiciózní hráče v rámci vrcholového sportovního týmu spojuje práce a shodný motiv vyhrávání, což je základ společné cesty za úspěchem a týmové sounáležitosti. Když na hřišti a v šatně funguje ta správná chemie, pak je teprve připravená půda pro to další. Vedle souhry se například objevují vyšší city, přátelství, prostá lidská náklonost, chápání světa druhých. Začíná to souladem na hřišti a společným překonáváním těžkostí, dobrou hrou a dobrými výsledky, které posléze vytvoří pocit dobré party. Tím se pocit přátelství umocní a podtrhne. „Američtí vojáci ve válce v Afghánistánu si postupně vyvinuli tak silnou vzájemnou soudržnost, že byli ochotni postavit bezpečnost jednotky nad svou vlastní. Riskovali svůj život pro ostatní. Tento druh citového propojení, téměř nedosažitelný v civilním životě, je rozhodujícím faktorem úspěchu v boji. Bez tohoto propojení se totiž nedá dosáhnout něčeho velkého“, říká Sebastian Junger autor knihy Válka – jeden rok války v Afganistánu.Teprve na fundamentu společně prožitého a protrpěného v boji, ať už ve válce skutečné či symbolické – třeba jako ve sportu – vznikají uvnitř týmu i velká lidská přátelství. Není to tedy tak, že dobrá parta je základem dobré hry, ale přesně naopak. Výsledkem dobré hry je dobrá parta.