Reflex 22/2018
Jeden hráč ještě za dob mého trenérského působení prohlásil, že můj pohled na volejbal je příliš filosofický. Rád jsem souhlasil. Osobní filosofie je totiž pevná půda pod nohama. „Filosofie jest věda, která na základě výsledkův ostatních věd hledí sestrojiti jednotný názor světa. Cíl její vždy byl a bude, aby lidské poznatky spojila v přehledný celek, aby ze všeho vědění takto nasbíraného vyvodila poslední výslednici, z níž by vysvítalo, jak člověk v přívale dojmů životních se orientovati, jak na svět zírati, jak smýšleti a jednati má.“ 120 let starý Ottův slovník (1888), mi nejednou poskytl uspokojivé vysvětlení. Rád se hlásím k tomu, že mě zajímá filosofie života jako celku, ale i filosofie kultury a sportu. Kdybych se o filosofické souvislosti nezajímal, neměl bych šanci uspět jako trenér, jelikož bych například nepoznal, že základem úspěchu v kolektivních hrách není „dobrá parta“, jak se nám někdo občas snaží namluvit, nýbrž společná práce a úspěch, teprve následně z ní vznikají přátelské vztahy. Nikoliv naopak. Nevěděl bych, že každý člověk (hráč) hledí vyřešit primárně svůj osobní příběh a nadosobní téma sdílí jen v případě, když zapadá do mozaiky jeho vlastního vnitřního prožívání. Na tom všem není nic zlého. Zlé je to překrucovat a zastírat. Snažím se tedy řídit se filosofií, která se hlásí, k pokoře, slušnosti, vzdělanosti, k úctě k práci a ctižádosti něco umět či vědět a vyvíjet se. Filosofie (filos – milující, sofia – moudrost) znamená lásku k moudrosti a pravdě. Hledat moudrost a pravdu je zapeklitě těžká věc a vůbec není jisto, zda mi tyto řádky diktuje lepší či horší část mého já. Jedno je však jisté, že se o toto hledání snažím. Osobní filosofie pro mě znamená azimut a jistotu, bez nichž se neobejdu. Ano, můj pohled třeba i na sport je filosofický …