Reflex 24/2018
Když něco bolí, volá se Kolář. VIP osobnosti sportovního i společenského života u něho hledají často pomoc, někteří politici dokonce podporu, protože by z jeho veřejně projevené přízně mohli vytěžit politické body. Ano, profesor Pavel Kolář se těší velkému respektu. Proč? Pro mě fenomén Kolář znamená především „životní systém“ se silným filosofickým fundamentem, který kolem sebe buduje a na němž staví. Jeho celostní pojetí neoddělitelnosti individuálního osudu od řádu světa prozrazuje, že není jen fyzioterapeut, ale moudrý muž, psychoterapeut i „duchovní“. Je obtížné v několika větách shrnout komplexnost jeho pohledu, ale docela dobře to dokáže kniha Labyrint pohybu, která právě vyšla. Můžete se v ní například dovědět, že jakákoli část našeho těla, která podává mozku informace, ať je to jazyk, sval v obličeji, noha, kyčel, je vždycky součástí funkčně vzájemně integrovaného celku. Každou lokální poruchu lze chápat jako poruchu systémovou a to nám vysvětluje, proč nás po vytržení zubů může začít bolet koleno nebo proč se žlučník může ozvat bolestivým ramenem. Profesor Kolář nezůstává ve svých odhaleních pouze u těla. Svazuje tělesno s duševnem. Poukazuje rovněž na to, že medicína léčí za obrovské peníze něco, co by měl řešit životní styl. Jeho systémový pohled na život zahrnuje i přesah do sociologie, když říká například: „narušujeme tradiční, ale především i přirozené stereotypy, takže chlapeček si hraje s panenkami a holčička opravuje autíčka, muž už není tatínek a žena ztrácí roli maminky“. Největší nebezpečí spatřuje Kolář v plíživosti těchto jevů, a dodává: „Vadí mi, že prolamujeme někdejší jistoty a útočíme tím na základní křesťanské hodnoty a biologickou přirozenost“. Kolářovo pojetí systému jednoty mikrosvěta a makrosvěta, které nelze od sebe odtrhnout mi dává smysl …