Reflex 26/2018
Některé emocionální reakce v kauze „ženy“ mě coby staromilce poslaly do 19. století. Rád přijímám tuto výzvu, poněvadž to nebyla horší doba. Při vší úctě k vývoji, svět duchovně určitě v současnosti nepostoupil dál. Možná materiálně nebo technologicky. Řadím se k postojům, které vyjádřila například paní Daniela Kovářová duchem výborného článku ve 22. čísle Reflexu. Nechtěl bych být nepokorný a dobře si uvědomuji, že například mé dva umělé kyčelní klouby jsou skvělým výdobytkem doby a nesmírně mi zlepšily kvalitu života. Nemusím snad mluvit ani o dalších jedinečných vymoženostech, které nám ulehčují žití. Ale něco mě táhne přesto do doby, kdy Mácha tvořil verše o zborceném harfy tónu, Dvořák komponoval Novosvětskou a Masaryk se hádal o nepravosti rukopisů. Uznávám, prostému člověku se žilo možná hůře, ale nevím, zda nebylo duchovně zdravější ovzduší. Naši předkové byli otužilejší tělesně i duševně. V těch časech, kdy chlapské rukoudání platilo jako smlouva. Na té současné mi ani tolik nevadí rozvinuté technologie, jako destrukce systému hodnot. A spěch.. Žádají se rychlé a co nejintenzivnější dojmy. Všichni jsou stále ve virtuálním propojení. Někdy dokonce zažívám, že i na tenisu některý z mých spoluhráčů telefonuje mezi gamy. A na klidný a pomalý dialog, kdy se opravdu naslouchá, není čas. Většina moderních filmů strašně „uhání“, poněvadž si člověk zvykl na rychlé změny kulis a žádá je. Ale Hoří má panenko byl prostě skvělý film, mimo jiné také proto, že byl pomalý. Promiňte probral jsem se ze snu a musím se vrátit do reality jednadvacátého století a tak alespoň sahám pro kytaru a foukací harmoniku a zpívám společně s Krausberry: Za starejch časů stromy měly delší stín … za starejch časů holkám v ústech voněl smích … za starejch časů všem po ránu bylo líp …