Co se do Reflexu nevešlo, 35 …
Miluji krásu, a proto mimo jiné chodím na všechny akce firmy Moser. To je absolutní světová extratřída ve skle. Jsem tak posedlý, že si dvě Moser skleničky vozím neustále s sebou, abych si svou slivovici patřičně vychutnal. Ale o to nejde. Na poslední akci Moseru jsem se potkal s Liběnou Rochovou, kterou jsem poprvé osobně poznal v diskusním pořadu ČT 24 „O české identitě“. Dohodli jsme se, že si dáme kávu na téma „Krása spasí svět“, moje notorické téma. Nemohli jsme se při našem setkání, vyhnout tématu „ženy ve sportu“, které svého času rozvířilo hladinu, a myslím, že se vzájemně chápeme. Velmi jsme si notovali i v tématu češství, totiž v tom, že máme neskonalou úctu k mnoha Čechům, kteří proslavili naši zemi, a koneckonců i v tom, že je zázrak, kolik tato zemička vyplodila světoobčanů. Ovšem při vší této národní hrdosti se oba cítíme v první řadě občany a až potom Čechy. Jenomže paní Rochová pracuje především s vnější krásou. A mě zajímalo, jak vnímá krásu vnitřní a její odraz do té vnější. „To musí být přeci v harmonii …“ na mě spontánně vyhrkla. A pokračovala: „já když tvořím model na konkrétní osobu, tak chci, aby byl v harmonií s její osobností, jejím cítěním …“ i v tomto směru se mi trefila pod kůži, poněvadž to vnímáme stejně. A teď k mé pointě. Byl jsem drzý, bavil jsem se s ní i o ženských vráskách, i protože mě strašně baví, když ženské umí stárnout a smíří se s tím, že „dospělá krása“ je jiná než krása dvacetiletých. Znám mnoho krásných šedesátnic, které si nehrají na to, že jim je třicet, a kdo viděl film o Soně Červené spatřil krásu ženy ještě o mnoho let starší. Nikomu tento svůj názor nevnucuji, ani neberu odlišný názor na věc, ale mě dobře stárnoucí ženy baví. Proto mám rád i ženské vrásky – ženská krása jde totiž i zevnitř, to je ona zmiňovaná harmonie, a oči to neomylně prozradí … tak jsem minulý týden na setkání vnímal i krásu Liběny Rochové …