Stál jsem proti Rusům, Italům a Brazilcům jako hráč i trenér. Byl jsem naštvaný, že máme zbytečný respekt z volejbalových obrů. Měl jsem chuť si to rozdat, ale kolem mě panoval strach. Scházel mi pocit odhodlání i prohrát s vyceněnými zuby (o tom bude v tomto týdnu ještě řeč). Ve filmu MASARYK rozmlouvají Edvard Beneš s Janem Masarykem, zda český národ měl, či neměl vést předem prohraný boj s fašistickým vetřelcem ve II. světové válce. Masaryk pronesl větu, kterou bych podepsal: „Možná jsme ušetřili životy desetitisíců lidí, ale duše všech jsou navždy zničeny.“ Vnímám to takto: „nevybojované bitvy jsou horší než bitvy prohrané“ a platí to dodnes. Znělo v tom i poselství Janova otce Tomáše, který se nebál rozdat si to s odporem národa v boji o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského i v tzv. hilsneriádě. Za obhajobu židovského chlapce Hilsnera si Masaryk vysloužil posměch a odsudky. Masaryk ovšem nesnášel zbabělost, povrchnost, a hlavně byl odvážný frajer. Nebál se obětovat vlastní popularitu ve jménu svého přesvědčení, rval se, a za to si úctu národa nakonec zasloužil. Své bitvy vybojoval …
…
…
…