Má ordinaci psychosomatické péče a její doménou je psychogynekologie. Zabývá se neplodností a poruchami menstruace žen mladého a středního věku. A mezi nimi je také nemalá část žen, bývalých nebo i aktivních sportovkyň, ale i těch, které podávají výrazný „sportovní“ výkon třeba v ringu byznysu či právní kanceláře. Dialog, tentokrát s doktorkou Helenou Máslovou o možných rizicích ženského vrcholového sportu.
ZH: U vrcholových sportovkyň se často diskutuje o problémech s neplodností. Ale není to spíše tak, že je to celkový civilizační problém a u sportovkyň je to více vidět, a tak se z toho udělalo téma?
HM: Napřed musím objasnit, že mezi hormony, které dokážou spolehlivě zablokovat plodnost patří testosteron, prolaktin a kortizol. Prolaktin je dobře znám jako hormon kojících žen, který je chrání před tím, aby neměly rychle za sebou děti. Méně se už ví, že tento hormon se chová jako stresový. Testosteron je hormonem soutěživosti a sportovkyně jej mají velmi často zvýšený nad horní limit. Kortizol je hlavní nadledvinkový hormon a je zodpovědný za naši bdělost a ostražitost. Všechny tyto hormony fungují jako odpověď na poptávku řešení náročných situací, tedy stavu, kdy je více aktivován pud přežití a pud reprodukční je situačně upozaděn. Mezi takové situace patří vrcholový sport, ale třeba i dlouhotrvající extrémní mentální výkon. Hormonální systém vždy odpovídá na nějakou centrální poptávku.
ZH: Dobře, ale neodpověděla jste mi na otázku?
HM: Z mé letité praxe vyplývá, že „výkonové“ ženy jsou ve větším ohrožení.
ZH: Vysvětlete nám tedy, jak to v tom ženském těle funguje.
HM: Tělo umí vyrábět jak stresové hormony, tak pohlavní, ale je třeba připomenout, že metabolický základ pro hlavní ženský hormon progesteron je stejný i pro testosteron a kortizol. Tělo si vezme molekulu cholesterolu a upeče základní těsto pregnenolon, z něj se pak tvoří další hormony. Pokud bylo těsto spotřebováno na bojovné hormony, nezbyde dost na progesteron. Bez potřebného množství progesteronu nedojde k dobrému vystlání dělohy sliznicí a nemůže dojít k uhnízdění vajíčka. Pokud se to děje krátkou dobu, tak tělo to dokáže zase „svičnout“ zpátky a není problém. Když se to ale děje roky, tak se tento stav fixuje a pak i když žena přestane aktivně sportovat, bývá problém se vrátit zpět do ženských hormonů. Zejména kortizol se chová jako rigidní hormon a nerad se vrací zpátky do toho pohodového hnízdícího rytmu. Kortizol je hormon, také se mu někdy přezdívá „hormon rytíř“, který za nás bojuje. Jemu pomáhají krátkodobé situační stresové hormony adrenalin a noradrenalin. Ženy s vysokým kortizolem jsou zvyklé žít ve vysokém bazálním stresu, tedy stresu, se kterým uléhají a ráno se budí.
ZH: A kde vidíte rozdíl z lékařského hlediska mezi vrcholovou sportovkyní a normální ženou.
HM: U vrcholových sportovkyň je ve větší míře poptávka po těchto základních bojechtivých hormonech, což je kromě kortizolu, adrenalinu i testosteron. Testosteron prospívá nárůstu svalové hmoty a utváří náladu soutěživosti. Ženy by měly mít nějakou hladinu testosteronu, ideálně 1,0 – 2,0, toleruje se do 2,5. Ty, jež mají příliš nízký testosteron, jsou frigidní a pasivní, ale ty, které mají vysoký testosteron, jsou většinou velmi aktivní a ve sportu jsou úspěšnější. Mají daleko větší drajv, větší morálku, takovou bojovnou. V momentě, kdy je testosteron větší než 2,5, žena přestává ovulovat.
ZH: Dobře, ale my chceme, aby ženy sportovaly. Jak tedy snížit rizika a kdy zmíněný problém vlastně vzniká?
HM: Důležitou fází je puberta. Pokud holčička v tomto iniciačním období, kdy se má hormonálně probudit a kdy se mají ustálit její fertilní funkce, výrazně sportuje, a ještě navíc je to sport, kde se vyžaduje, aby neměla podkožní tuk, tak tam se může nasekat opravdu paseka. Doslova a do písmene, protože vlastně vůbec nedojde k přestavbě dívčího těla v ženské včetně správného nastavení hormonálních funkcí, aby se mohly dobře vyvinout primární a sekundární pohlavní znaky.
ZH: A následky?
HM: Sportovkyně někdy mívají na ultrazvuku dělohu ve velikostidívčí předpubertální, tedy malinkou. V pubertě se musí trošku zvětšit, a to se prostě nestane, takže ony se vlastně sexuálně, v tom fertilním slova smyslu, nerozvinou. Mohou pohlavně žít, ale nefunguje reprodukce. A málokdo ví, že tuk je hormonálně aktivní tkáň, produkuje hormon leptin, který komunikuje s vaječníky a když žena nemá dostatečné množství podkožního tuku, tak je reprodukce utlumena.
ZH: Dnes se daleko více využívá antikoncepce. Myslíte, že je to také ovlivňující faktor?
HM: Dříve, když neexistovala hormonální antikoncepce, tak dívka mnohem více a především dříve vnímala, když něco nebylo v pořádku. V současné době se takové špatně menstruující sportující holčičce v 15 letech nasadí antikoncepce, ona zdánlivě začne menstruovat, protože antikoncepce vytváří tzv. krvácení ze spádu, tzn. imitaci menstruačního krvácení, ale ve skutečnosti menstruační cyklus neprobíhá. Tím pádem to vypadá, že všechno funguje dobře. Ale v momentě, kdy se antikoncepce sundá, tak se ukáže, že to celé bylo jakýsi „make up“ a máme tu třicetiletou nebo i starší ženu, která buď nikdy nebo jen sporadicky v útlém mládí zažila spontánní menstruaci. Naděje, že spontánně otěhotní je velmi malá.
ZH: Může lékař dívkám v pubertě nějak pomoct, aniž by musely ukončit sportování?
HM: Zdravá menstruující dívka může sportovat, pokud se vyvaruje extrémů v redukci hmotnosti, bude dobře relaxovat a bude to veselá spokojená dívka (s dobrými hladinami beta endorfinů a oxytocinu), tak se dokonce blížíme k ideálu antiky. Doby, kdy vznikla myšlenka Olympijských her – tedy měla to být zábava nejen pro diváky, ale především pro sportovce. Určitě by neměla mít hormonální formu antikoncepce, aby včas dostala zpětnou vazbu, že se svým tělem nezachází dobře. Když už se to stane (oligomenorea až amenorea, nebo symptomy jako jsou změny ochlupení), musí si ujasnit, co je priorita – zda sport či plodnost a za svým názorem si stát bez lítosti.
ZH: Jaké postupy nebo doporučenípoužíváte ve vaší praxi?
HM: Sportovkyně jsou pod vysokým testosteronem řadu let. Protihráč testosteronu na hormonální úrovni je progesteron. Žena potřebuje určitou hladinu progesteronu, aby mohla otěhotnět. A progesteron si ženy dříve „vyráběly“ a některé dosud vyrábí tzv. repetitivními pracemi. Naši předci to dobře znali a v pohádkách vidíme princezny, jak si zvyšují progesteron vyšíváním monogramů nebo tkaním zlaté niti. Popelka přebírá čočku a hrách. Porodní báby znají, že pro zdárné těhotenství je dobré, aby žena uháčkovala dítěti dečku. Dnes to vnímáme jako nudné zbytečné plýtvání času. V terapii, když potřebujeme zvýšit progesteron, tak jim doporučím, aby si koupily pokojové květiny, aby je zalévaly, aby si uklízely skříně, aby pletly svetr či alespoň vybarvovaly antistresové vymalovánky. No a sport je pravý opak. Žena, když měla vyšít kytičky na ubrus, tak si vyrobila spoustu progesteronu, ale dnešní ženy, když se jich zeptám, jestli umí plést nebo háčkovat, tak mi řeknou, že ne. Když jim doporučím, aby zalévaly kytky, tak si postesknou, že jim každá kytka chcípne. Některé sportovkyně, neříkám všechny, nemívají trpělivost ani schopnost dělat tyto repetitivní práce.
ZH: Jako tradicionalista rozumím, ale není to pro dnešní ženy trochu přežitek?
M: Já je také nemám moc ráda, ale také nepotřebuji otěhotnět. Taky bych si radši šla zahrát tenis, než abych třídila nějaký hrách s čočkou. Ovšem pro tvorbu progesteronu, pro otěhotnění to je nácvik pro stav, kdy má mít žena trpělivost s miminem. Je to forma meditace, kdy se ženě zvyšuje schopnost empatie. Dítě, jak známo, nemluví a žena musí vycítit jeho potřeby, musí být schopna se na dítě napojit a to vyžaduje hlubší ponor. Trpělivost a jakási zpomalenost je prostě základ mateřského instinktu a tohle je taková hormonální příprava na mateřství. A když ženy žijí akčně a rychle a otěhotní asistovaně, pak ve fázi po porodu nemají na to dítě vůbec nervy a upadají do úzkosti. Další hormon, který způsobuje schopnost otěhotnění je oxytocin. Oxytocin to je hormon lásky a empatie. Dovedete si představit, že by vaše volejbalistky měly vysoký oxytocin a soucítily se svými protihráčkami? Jak by to dopadlo? Ovšem oxytocin to je hormonální základ, že se žena zamiluje do svého dítěte a že ho neodloží nájemné chůvě, ale stará se o něj a sama si dítě kojí.
ZH: Takže se v některých případech musí rozhodnout sportovní kariéra nebo dítě?
HM: Podívejte, planeta je přelidněná, tak ať mají děti jiné ženy. Dříve se vycházelo z prapůvodního křesťanského modelu, kdy Panna Marie s Ježíškem byl vrchol mateřské nebo ženské hodnoty. Předpokládalo se, že mít rodinu je největší blaho nebo největší satisfakce a uspokojení pro každou ženu. Ale tak to rozhodně v dnešní době není. Křesťanský model už padnul, vzal za své ve druhé polovině 20. století, kdy vznikla úplně paralelní tzv. diverzifikace životních postojů, a vzniklo feministické hnutí ve třetí vlně. Tzn. některé ženy se začaly rozhodovat pro dobrovolnou bezdětnost nebo prostě pro kariéru. Vznikla generace jedináčků, kterou s vypětím všech sil porodilyženy hluboko po třicítce. Dříve by se to samozřejmě nemohlo stát, ale teď jsou ženy, které prostě volí takto: nejprve výkonnostní život, vydělat peníze, cestovat a teprve po splnění všech ambicí trochu tu nudnou fázi mateřství. Někdy ženy volí vědomou dobrovolnou bezdětnost, ale častěji je to taková dobrovolně nedobrovolná bezdětnost, kdy se tato reprodukční prokrastinace vymstila a žena už není schopna ani asistovaně porodit. V některých situacích okolí netuší, že žena, která zdánlivě má vše – má za sebou úspěšnou kariéru a v náručí svírá dítě, musela k otěhotnění použít darovaná vajíčka a podstoupit dost brutální hormonální terapii. No a pak jsou zase ženy, které se drží tradičního přístupu a rodí mladé, ale rozhodně nemůžeme říct, že by to byl jediný možný způsob, jak prožít uspokojivý ženský život.
ZH: Chápu je to věc volby a životní cesty. Každá cesta znamená, něco za něco. I trenéři by se měli možná zamyslet nad tím, aby se už u mladých děvčatsnažili odhadnout, ke které životní cestě hráčky inklinují. Senzitivní žena nebo dravec. A hovořit s nimi o přednostech i nebezpečích obou cest.
HM: Samozřejmě, že to, o čem se zde bavíme neplatí absolutně a od jednoho extrému, tedy rezignace na sportovní kariéru a výchova dětí, ke druhému sázka na kariéru a bezdětnost či delegované mateřství existuje spousta nuancí. A je i mnoho žen, které vrcholově sportovaly a potom přepnuly na „hnízdění“. Nesmíme však zastírat, že to nejde automaticky a že to není bez rizika. Málokdo z je nás ochoten přinést oběť. A často je žena postavena před problém, že nelze mít všechno, a pak je to otázka těžkéhoosobního rozhodnutí: cesta A nebo cesta B.