Vzpomínám na jedno zajímavé fotbalové utkání, kdy Sparta prohrála na domácím hřišti v předem nadějně vyhlížející odvetě čtvrtfinále Evropské ligy s Villarrealem 2:4. V průběhu zápasu prohrávala již 0:4, což by jako konečný stav znamenalo v podstatě debakl a ostudu. Přesto jsem nezaznamenal po zápase ani tlak médií, ani hněv fanoušků. Jak to …? Souvisí to s mou úterní minutovou glosou o nevybojovaných bitvách. Dnes to bude o bitvách vybojovaných.
Bohužel (a snad i bohudík) hra není na klíček a Sparťané, i když hráli dobře, prostě dostávali góly. To cenné, co si mohl fanoušek i expert ze zápasu odnést, je obsaženo ve výroku: „prohrát s vyceněnými zuby“. Český občan má totiž principiálně v kritických situacích radši kalkulaci výhod a rizik než vrhnout se po hlavě do boje. Nechce přinášet oběti bez záruky. Všechno se, ale, jak víme, nedá spočítat. Prohrát s vyceněnými zuby znamená dát se všanc čili do určité míry se obnažit. To vyžaduje odvahu.
V roce 2007 jsme hráli s nároďákem volejbalovou kvalifikaci na OH. Prohráli jsme v úvodním duelu s domácími Portugalci 2:3 a dopoledne před následujícím zápasem proti favorizovaným Němcům jsem se hráčů zeptal: „Kolik jste ve vaší reprezentační kariéře zažili zápasů, v nichž jste prohrávali 0:2 na sety, a nakonec jste vyhráli 3:2?“. Nevzpomněli si ani na jeden. Řekl jsem tehdy: „Vidíte, a taková je pravda o nás, umíme sice hrát dobře, dokážeme někdy porazit i silného soupeře, ale jedině „když svítí slunce“. Neumíme hrát „za špatného počasí“, tedy obracet zdánlivě špatně se vyvíjející zápasy. Neumíme přemoct svou zbabělost. Před večerním zápasem v šatně už jsem moc nemluvil. A světe div se, porazili jsme Němce 3:2, když jsme prohrávali 0:2 … a den na to Francouze 3:0. Nakonec jsme nepostoupili, ve finále jsme prohráli 2:3, ale už s vyceněnými zuby, a já jsem cítil, že družstvo jede absolutně nadoraz a o to ve sportu přeci jde. Byl jsem jako trenér hrdý na výkon svého družstva, i když nepostup strašně bolel. Prostě vždycky musí jeden prohrát.
V současnosti dochází ve sportu k negativnímu vlivu rodičů, kteří kvůli vlastním nenaplněným sportovním snům tlačí na dítě a jeho okolí ve smyslu raných úspěchů. Reaguje se opačným nesmyslem, aby se u mládeže nehrálo na výsledky. Ježíšikriste, ale my přeci máme děti učit nejen vyhrávat, ale i prohrávat. PROHRÁVAT S VYCENĚNÝMI ZUBY. Nechme je prohru klidně i oplakat, ale nedělejme z toho žádné dlouhodobé drama. Prohra je negativní dobro, to často rád konstatuji. Musí zabolet, jinak by to nebyla prohra. Prozíravé dávkování proher a výher od dětství je tou rozumnou cestou nejen pro sportovní růst, ale i pro život. A když se prohraje s vyceněnými zuby, jako tehdy Sparta nebo můj volejbalový nároďák chutná to sice trpce, ale už je v té bolesti zárodek příštího vítězství. Tohle mě naučil sport, ve škole se to neučí … Znáte příběh o Davidovi a Goliášovi, že …?