Přijíždím besedovat do regionu XY v rámci cyklu „Dialogy“ a na prvním místě téma „prokletí rodiče“. Myslíte, že rodiče jsou horší než trenéři? Nebo spíše mluví rozdílným jazykem? Tak trochu. Proč si to myslím? Čtěte dále. Na fb straně ČOV se objevil článek „Trenér versus příliš ambiciózní rodič!“. Psycholožka Veronika Baláková v něm říká: „… doporučuji, aby minimálně vždy na začátku sezony, ale optimálně několikrát do roka, zorganizoval trenér setkání s rodiči, jehož účelem bude vyjasnění cílů a způsobu práce … jaké jsou priority v práci s dětmi, jak bude k dětem přistupovat, na co bude klást důraz, jakým způsobem bude vybírat sestavu pro utkání, jaké chování bude po dětech vyžadovat …“. Kvituji, že z jejích slov vyplývá, že nejenom „prokletí“ rodiče mohou být na vině špatné komunikace. A dodávám. Aby mohl trenér sebevědomě, klidně a trpělivě komunikovat s rodiči, musí splnit dvě základní podmínky. VĚDĚT, CO CHCE a UMĚT TO VYSVĚTLIT. Zdá se vám to banální? Nemyslím, jsou to dokonce dvě ze čtyř klíčových kompetencí trenéra nejen vůči rodičům, ale především k hráčům a procesu jako takovému. Proto nejsem zastáncem metodických kuchařek, které mají trenéři tak rádi. Prvořadá úloha trenéra je totiž MYSLET, ne si ulehčit práci a šroubovat ztuhlé metodické pravdy do životní reality. Ztuhlé proto, že jak jednou něco napíšete na papír, „ztvrdne“ možnost brát ohled na proměnlivé souvislosti. A život je proměnlivý nebo snad ne? I regionální trenér, který má třeba jenom dva tréninky týdně, nebo dokonce jeden, musí především přemýšlet, jak to všechno zorganizovat, aby to dávalo smysl. Teprve když to ví, může své myšlenky vysvětlit dětem i rodičům. A věřte, minimálně 50% trenérů tuto prvořadou úlohu u sebe samého vyřešenou nemá. A z toho důvodu to nemůže vysvětlit nebo se dialogu s rodiči radši vyhne. Vedle dvou zmíněných kompetencí tedy „myslet“ a „umět své vize vysvětlit“ přibývají ještě další dvě: MOTIVOVAT hráče a NAUČIT je řemeslo. Minimálně první tři kompetence se projeví i vůči rodičům. Přesvědčivostí prokáže trenér svou kompetentnost, uměním vysvětlit své záměry rodiče uklidní, schopností motivovat je přiměje k pasivní či aktivní spolupráci nebo alespoň k mentální sounáležitosti.
A z toho vyplývá má pointa. Slabí trenéři si stěžují na prokleté rodiče, dobří trenéři vědí, že jsou rodiče součástí procesu a zvládnou je, stejně jako jiné výzvy. Dva dlouhodobě nejúspěšnější čeští volejbaloví mládežničtí trenéři Jiří Zach (chlapci) a Aleš Novák (dívky) si na rodiče nestěžují. Přiznávají sice úskalí například dítě rodiče trenéra, protože, málo platné, subjektivní rodičovský pohled vždy vyhrává nad objektivním trenérským. Aleš Novák mi zase kdysi přiznal, jak je pro něho těžká práce s dětmi vlivných rodičů, ne snad kvůli jejich tlaku, ale kvůli vlastní vnitřní autocenzuře. Přesto zmínění dva trenéři nevnímají rodičovskou otázku jako kritickou. Rodiče prostě zvládnou. A tak dovolte, abych zakončil sloganem, kterým rád uzavírám debaty s rodiči v regionech: „rodičům náleží výchova, trenérům trénink a zápas, dětem výsledky“.