Zítra moderuji diskusní panel „4 tváře trenéra psychologa“ na odborné konferenci MOSTY. Diskutujícími jsou prof. Pavel Kolář, doc. Michal Šafář a Michal Barda. Do zítřejší „Moudré středy“ k tomu něco více napíšu. Dnes malá ochutnávka, která vyústí ve výrok Pavla Koláře, který rozsvítím při zmíněné diskusi v rámci doprovodné prezentace. Ale nejprve vás trochu vrátím v čase. Na této fb straně jsem před několika měsíci v seriálu o sebevědomí psalo Dominiku Haškovi, který podle vlastních slovneměl sen, že bude nejlepším brankářem na světě. Pouze cítil, že se mu v brance daří a měl touhu uplatnit se výš. V Pardubicích se chtěl dostat z dorostu do ligového áčka, potom z áčka do nároďáku a tak dále… Sám přiznává, že vždycky dohlédl jen na ten následující stupeň, kam chtěl postoupit a tam teprve poznal, že má ještě na víc. Ponaučení: Dominik Hašek se jako hvězda nenarodil, ale hvězdou se postupně stal. Uvedl jsem rovněž výrok Petry Kvitové, která prohlásila: „… se zdravým sebevědomím mám občas problémy a snažím se na tom pracovat, protože jít na kurt a nevěřit si není dobré …“. Chápete? Dvojnásobná vítězka Wimbledonu a jedna z nejlepších českých tenistek všech dob má problémy se zdravým sebevědomím, a přesto vyhrává. Ale taky prohrává a říká: „Po prohraných zápasech i pláču, sama v ústraní“. Co to znamená? Skutečná víra v sebe, či vnitřní síla vzniká až díky osobní zkušenosti v akci, kdy člověk něco zvládne i přes strach, který z toho měl.
Chtěl jsem tím tehdy říct, že pravé sebevědomí se projevuje klidně a pokorně, protože už poznalo, jak draze byl vykoupen úspěch, za co na sebe člověk může být pyšný a co by raději ze svého života zpětně vygumoval. A dá se to spolehlivě sledovat kolem nás! Co se projevuje hlučně a arogantně, zpravidla nebývá sebevědomí, ale snaha přehlušit a zakrýt vlastní slabost. Pravé sebevědomí je mlčenlivé. Zná totiž svou hodnotu, nemá potřebu o tom hulákat do světa. A profesor Kolář vystužil moje myšlenky názorem, který je zároveň ukázkou z hlavního rozhovoru, který jsem s ním udělal pro listopadové číslo měsíčníku COACH. Nepředstavuji ho v něm jako fyzioterapeuta, nýbrž jako psychologa. Tak tedy cituji: „… vždycky musí jít se sebevědomím pohromadě pokora, a musí být za sebevědomím i stud nebo strach. Jakmile tam není, tak je to psychopatie. A bohužel někdy vychováváme k tomu, aby se člověk nestyděl, aby se nebál, aby neměl strach, aby neměl úzkost, a tak mu vytváříme falešné sebevědomí. Ale když nemáte za sebevědomím ani kapku úzkosti, svědomí nebo pokory či strachu, tak to prostě není správné sebevědomí“ … ano, i tak se to dá říct. Sdílím …