Já vím, stále je tu ta nostalgie za dobou, kdy jsme se jako kluci scházeli venku ke všem možným hrám a rodiče nás při setmění jen stěží naháněli domů, protože jsme přeci ještě nedohráli… Stesky pryč, před námi stojí nová výzva. Vždyť princip herního učení zůstal stejný jako za „starých časů“. Máme šanci i v této době, přestože nezávazná „hra na plácku“ pohříchu schází. Něco jsme se při hře učili, ale nevěděli jsme o tom, že se učíme. V dřevních dobách jsme náruživě hráli, nevnímali čas ani okolí, a přitom jsme se nepozorovaně a nenásilně učili nové dovednosti či řešení situací. Popisoval jsem tuto změnu Dr. Plamínkovi, s nímž pořádáme kurzy motivace a píšeme text o psychologii výkonu, a on mi položil zajímavou otázku: „Pane Haníku, zkuste mi říct, co bylo tím produktem, který vykvetl na té divoké louce (myslel ten plácek) a teď vám schází“. Nadechl jsem se k odpovědi a on mě zastavil … „ …promyslete si to doma …“. Tak jsem si to sepsal a jsou z toho nestravitelné čtyři řádky. Nelekejte se, prosím! Vyšlo mi, že bonusem hry na plácku byly:
primární zkušenosti, adaptace na proměnlivost situací, automatizace pohybu i rozhodování, předvídavost, před-situační myšlení, pohybová úspornost – provádění pohybu bez zřejmého úsilí, vnitřní motivace – posedlost, potřeba vynikat, překonávat hranice …
… uff, pěknou kytici jsem posbíral, co? Ale číst se to nedá, i když je to všechno pravda. Hned jsem si uvědomil, že to není ta očekávaná odpověď. Rovněž mi došlo, když to „ono“ dokážu pojmenovat, budou se mi lépe hledat další účinné nástroje do tréninku. Napadlo mě jich pět, ale dalo by se hledat dál, každopádně navrhuji přestat fňukat „ … že za našich časů …“ a začít se chovat trenérsky statečně. Takže ZAPRVÉ si říct, že nemusíme mít jako trenéři úplně všechno pod kontrolou, ani nemůžeme a nebudeme. To znamená citlivě odvažovat, kdy nasadím metodického diktátora (i to je někdy nutné) nebo sekerníka (ani bez toho se neobejdu) a kdy budu prostě – n e p ř e k á ž e t – aby se v tréninku mohly podprahové informace mladým hráčům podvědomě ukládat stejně jako dříve na plácku. ZADRUHÉ připustit, že dítě má právo na chybu bez následku, aby se učilo samo chyby vyhodnocovat. Už na to přišel Konrád Lorenz – učení v prostředí bez strachu. ZATŘETÍ omezovat neustálé návody, co má dělat, protože dítě není „na klíček“. ZAČTVRTÉ, přimět děti, aby taky fandili svým rodičům nebo vzorům (o tom jsem psal nedávno), vždyť je to přeci druh prožívání hry nanečisto. ZAPÁTÉ nebát se čas od času nechat děti herně „lelkovat“. A dodávám, že všech pět nástrojů neznamená absenci přísnosti. A propos, blíží se půlnoc, můj spánek marně vyzval na souboj vtíravou otázku Dr. Plamínka … Zatím mi nikdo nepomáhá, tak snad panáka na usnutí …