Doufáme, že nám páni otcové odpustíte, když se přidržíme tradičního a osvědčeného modelu, že první rok dítěte patří především matce. Od druhého roku dítěte (budoucího hráče) však chtěj nechtěj, dopadá váha výchovy i na vás. Nápodoba
S přibývajícími tělesnými a duševními silami rozvíjí dítě chuť k napodobování a k vlastní aktivitě, která má velký význam pro chuť dítěte stát se velkým a odpoutat se, aniž ztratí respekt před rodiči. A význam pro budoucí trénink? Je zásadní – nápodoba je nejúčinnějším způsobem učení nejen ve věku batolete, ale i v dalším průběhu sportovního vývoje.
Zvídavost, experimentování, hra
Vedle napodobování rozvíjí dítě aktivní zvídavost. Pozvolna duševně kombinuje navyklá napodobovací schémata, aby dosáhlo nových cílů, aby našlo obměny. Trenér by řekl – první herní situace. Když dítě ve snaze obrátit na sebe pozornost shodí třeba hračku z poličky, chce se dozvědět, jestli se vám takové dobyvačné pokusy – experimenty – líbí nebo ne. Zjišťuje, že nereagujete vždy stejným způsobem. Začíná se vciťovat a podle toho jednat. Řečeno sportovní terminologií začíná vnímat „kontext herní situace – chování spoluhráčů a protihráčů“. Od zvídavosti a experimentování je už malý krůček ke hře. Dokonce někteří psychologové mezi zvědavostí, experimentováním a hrou nedělají rozdíl. To nás z hlediska sportu zásadně zajímá. Dítě v tomto věku opakuje pohyby, které se mu náhodou povedly. To jsou asi první, zatím jen pohybové hry. Experimentování je jakési pátrání, jehož výsledek není předem známý. Promítnuto symbolicky do budoucích utkání dospělých: v herních situacích také řešení není nikdy předem známé. Jen ty vaše potomky nechte zhusta experimentovat a poznávat!
Batole chodí po kládě, chodí pozpátku, válí sudy, kutálí míčem… to je prenatální období pozdější herní a pohybové gramotnosti. Napodobivé hry spočívají v imitaci nejrůznějších činností, jež dítě vidí u vás … Když se batole více odpoutá od reality, hraje různé role: stává se princeznou, drakem, koněm. A zde už není daleko k představě herních rolí v budoucím sportovním týmu. Dětská fantazie vystačí s minimem rekvizit… Destruktivní hry patří rovněž k těm nejpřitažlivějším. I destrukce je jednou z možných budoucích herních strategií.
Hra pomáhá formovat psychiku
Batolecí hry mají obrovský význam pro psychiku dítěte. Platí to samozřejmě za předpokladu, že hra dítě zajímá a baví. V takovém případě je hra přípravou na práci. Hra dále slouží batoleti také k tomu, aby se citově vyrovnalo s těžkostmi, které je potkávají a s konflikty, ve kterých je bezmocné. Batolecí hra buduje svět fantazie. Batole si hraje rádo samostatně. Potřebuje na vlastní pěst objevovat a budovat svůj fantazijní svět. Vaše rodičovské místo by mělo být poblíž, ale přimlouváme se: PROSÍM, NERUŠIT!
Odpoutání s kotvou
Dítě chce poznat hranice toho co vy – rodiče vydržíte a tím také ověřit vlastní sílu. Začíná trucovat. Je před ním velký úkol: překlenout vzdálenost od „ono“ k „já“. Rozvíjí chuť k odpoutávání se od vašeho rodičovského světa. Ale pozor! Chce mít větší prostor pro svobodné rozhodování, ale také stále znovu zpětné zajištění v hnízdě. Zde hledá dítě nejen útočiště a útěchu, ale také povzbuzení pro svá nová střetávání ve světě, pro své prohry a výboje. V hnízdě také může vykřičet všechna zklamání, strach a hněv, vyplakat se, stejně jako se vyzuřit ze svého vzdoru. Tyto výboje a prohry, které odpovídají citům, se v tomto období nemají výchovně brzdit, a už vůbec ne trestáním. Teprve prožitek těchto negativních citů uvolňuje cestu k vědomému prožívání lásky.
Dětská ctižádost
Ke konci batolecího období je zde už patrný zárodek solidarity partnerů ve hře i soupeřivosti. Některé děti se také rády předvádějí, jak suverénně zvládají nějaké činnosti a žádostivě očekávají pochvalu. Zakoušejí už cosi jako ctižádost.
Vzdor kvůli vzdoru
Dochází k vážnějším projevům svéhlavosti: batole prosazuje svou vůli ne už proto, že by o něco tolik stálo nebo že by mu něco tolik vadilo, ale samoúčelně – je to vzdor kvůli vzdoru. Psychologové Matějček a Příhoda doporučují jednat s dítětem ve chvíli, kdy projevuje odpor, jako by to bylo z jeho strany nějaké nedopatření. V tom vzdoru jsou totiž kořeny k růstu osobnosti, která chce žít podle své individuality a zamítá být loutkou, s níž se může libovolně manipulovat. Dítě chce být přesvědčováno nikoli komandováno. Tohoto sebecitu a snahy po uplatnění je možno užít k výchově charakteru, i když jeho chování vypadá navenek dětsky křečovitě, nelogicky, nesmyslně. A teď se možná zeptáte: „ale jak na to, co tedy udělat prakticky s dětským vzdorem?“. Řešení si od vás žádá přívětivou vřelost i tvrdost. Rozhodně neustupujte rozmarům a výbuchům batolete. Máme-li vám doporučit recept, pak spočívá v laskavé, šetrné, respektující pevnosti, se kterou dítěti podle potřeby i fyzicky zabráníte v tom, co opravdu nesmí dělat, čím by ublížilo sobě nebo jiným, čím by zničilo cenné předměty apod. Ale pokud se můžeme přimluvit, vzdejte se pokusů přinutit dítě, aby udělalo něco, co dělat odmítá – není-li to nezbytné. V těchto dvou aktech zabránění a přinucení – je zásadní rozdíl, a to jak z hlediska psychologických mechanizmů učení a odnaučování, tak z hlediska výchovy charakteru. Vývojový psycholog Říčan vám vzkazuje, že:
Jestliže dítěti násilím zabráníte, aby jednalo, jak právě chce, jestliže je třeba i odnesete na místo, kde si nepřeje být, je vše v pořádku: narazilo na větší sílu, než je samo, a muselo se podrobit. Ovšem nemuselo jednat proti své vůli.
Vzdor a řád
Vážená maminko, vážený tatínku, dospěli jste do období kolem završení třetího roku života vašeho dítěte. Jaké je tedy řešení zmíněného rozporu? Přijetí řádu! Omezení, které dítěti jako rodiče ukládáte, jsou součástí pevného vedení, které ho chrání jak před nebezpečím zvenčí, tak před nebezpečím přicházejícím zevnitř, z nespoutané živelnosti jeho vlastního nitra. Aby to vaše dítě pochopilo, aby si to skutečně osvojilo, musí pocítit pevnost řádu na vlastním těle, v onom konfliktu, který samo vyvolává svou vzdorovitostí. Dítě najde v řádu zalíbení, někdy se dokonce stává jeho pozorným strážcem. Je to řád, který mu zaručuje autonomii – co smím, co mi bylo dovoleno, na to mám také právo. Nově objevený řád nemá být příliš tvrdý. Neberte dítěti slast z uplatňování vlastní vůle, ta zůstává trvalou možností, spontánní silou, ale přesto platí, že řád je dobrý, vyzkoušený a nutný.