Průvodním znakem inteligentního člověka je pochybnost. Když je mu vnucován nějaký názor, staví argumenty proti sobě, pochybuje, než si utvoří definitivní stanovisko. Nevím, zda se mohu k takové skupině počítat, ale musím říct, že uvažování v protikladech mě baví. Trošku mě mrzí, že se ve sportovním prostředí občas stává, že někdo něco plácne, vypadá to „sexy“, začne to existovat jako silné téma například rodič – škůdce nebo předčasná specializace a odborné prostředí to zhltne i s navijákem, aniž by se pídilo po vystužené argumentaci natož pak po nějakém kontra-názoru. Já se na konstruktivní polemiky vždy těším a o jedné takové bych rád poreferoval. Zažil jsem ji uplynulou sobotu. Byl jsem požádán předsedou hokejbalu panem Komárkem, abych přednášel jejich trenérům na téma: „Škodí hra na výsledky u malých dětí zdravému vývoji?“ Nevěděl jsem, co od toho mám čekat, poněvadž o hokejbalu vím, že do určitého věku potlačuje výsledky a já naproti tomu hlásám podporu hraní na výsledek v jakémkoli věku.
V názorové aréně …
Šel jsem na ně od lesa. Odhadoval jsem, že i uvnitř svazu hokejbalu se názory mohou různit, a proto jsem účastníky kurzu rozdělil do 7 skupin po pěti. Vyzval jsem je, aby se jednotlivci do skupin (každá měla dokonce své jméno) formovali podle názorové blízkosti. A pak jsem odstartoval polemickou arénu! Přidávám informaci, že členové skupin mohli své názory tlumočit pouze přes své „tiskové mluvčí,“ které si sami ze svého středu zvolili. A ejhle! Jakmile jsem donutil jednotlivé skupiny, resp. jejich mluvčí tlumočit uvnitř skupiny prodiskutovaný názor založený na zdůvodněních, ukázalo se, že sporů je nakonec minimum. Jak to? Ve skupinách byli totiž trenéři nuceni, aby o svých argumentech přemýšleli a aby se uvnitř skupin byli nuceni sjednotit na tom, co bude veřejně referováno …
A výsledek?
Odcházel jsem po třech hodinách a názory byly víceméně sjednoceny. Zde jsou v šesti bodech:
1. Konfrontace je podstatou sportu a kdo si vybral sport jako je hokejbal s tím musí počítat.
2. Konfrontace sama o sobě od útlého věku vývoji dítěte neškodí.
3. Pokud je to možné, i ti kteří nezvítězili, by měli dostat alespoň malý pocit osobního vítězství (nejvíc bojoval, nejlépe bránil atd.)
4. Výsledek utkání je konečným produktem konfrontace a jako takový neškodí. Prohru děti třeba i opláčou, ale za půl hodiny jde život bez velkých šrámů dál.
5. Problém, který nastal a způsobil v některých svazech nesmyslný zákaz hraní na výsledky, nezplodila sportovní konfrontace, ale „zbožštění“ výsledku. Kým? Přehnaně ambiciózními rodiči a nezodpovědnými trenéry. Ale přeci kvůli ambiciózním rodičům a nezodpovědným trenérům nepůjdeme proti podstatě sportu.
6. Co může škodit zdravému dítěti ve vývoji je přehnaný důraz na výsledek ze strany autorit a klanění se dlouhodobým tabulkám a statistikám. Ty jsou podle mě u malých dětí nadbytečné.
Máte ještě nějaký problém s hraním na výsledky u dětí? Svaz hokejbalu a já nikoli. Stačilo přemýšlet a naslouchat argumentům jiných!