Vlastně chci psát o svém dalším nešvaru, ale začnu od lesa. V životě si raději vykám, dokonce i s těmi nejbližšími osobami. Nicméně působím ve sportu, kde je zvykem tykání. Tak to hraju s šatnou. No a mám takový zvyk, že když mě někdo v mé blízkost lidsky podrazí nebo provede vědomou lumpárnu, nenadávám, nemstím se, ale dotyčnému sdělím, že přecházíme z tykání na vykání. Řeknu vám, čím inteligentnější člověk, tím hůř to snáší. Plebejce se to samozřejmě nedotkne. „Povykal“ jsem si v životě několikrát, dokonce i s vlivnými osobami … ano, i s těmi nejvlivnějšími. Je to pro danou osobu takový duševní direkt mezi oči a pro mě účinná katarze.
A teď samozřejmě čekáte, proč vám to píšu. Důvodem je omluva. Chci sdělit, že se umím ostře ozvat, že se umím vymáčknout, když mi něco vadí, když mi někdo šlápnul na kuří oko, prostě jsem schopen rychle čistit stůl. A raději se vždy opakovaně přesvědčím, zda příslušný člověk ví či neví, že mi něco vadí. Upřímně řečeno, mnohokrát se vysvětlí, že se jedná o nedorozumění. Zkrátka umím se ozvat, jsem zvyklý věci řešit, obhájit se či zabojovat. Samozřejmě i omluvit. Zkrátka nečekám „co by, kdyby“ a svlékám potencionální problém donaha. Taky jsem to několikrát dost uspěchal a podělal. No a teď ta pointa: je mnoho lidí, kteří se podobně ozvat nedovedou nebo nechtějí, když někdo ruší jejich kruhy. Ukládají v sobě hořkost a někdy nenávist. Nemají v repertoáru upozorňovat vetřelce, že jim něco vadí. Velmi často je důvodem strach, jistě třeba i zbabělost. Někdo je možná rád, že našel původce svého uraženeckého postoje ke světu. No a já, jako aktivní a expanzivní člověk jsem mnohokrát stál při svých výbojích do okolí lidem na kuřím oku – někdy dokonce okovanou botou (symbolicky okovanou, abychom si rozuměli). Nejsem necita, ale sám mám hroší kůži vůči nepřízni počasí, a bohužel i k možným bolestem jiných. Přiznávám.
Psal jsem před 14 dny, že jsem chtěl vydat knihu o svých trenérských chybách. Tak tady máte jednu z nich. Mám snahu se k lidem chovat slušně. Mrzí mě, když nevědomky způsobím bolest bližním nebo když je někdo v mé blízkosti nešťastný. Má to ale háček, při své neohrožené cestě vpřed a svatém zapálení si toho nevšimnu. Zapomínám, že když někomu něco vadí, nemusí se přirozeně ozvat, jak to dělám já. Uvědomuji si, že můj postoj ke světu nemůže být normou a má neopatrná, byť nechtěná šlápnutí omluvou. Tak jsem se jenom chtěl omluvit, všem, kterým jsem stál nebo ještě stojím nevědomky na kuřím oku. Zpravidla se to dovídám po letech a někdy dokonce vůbec ne. Já vím, že mi to po těchto řádcích asi nepřipomenete, ale aspoň víte, že nerad a nevědomky. Pardón …