Ten slovní obrat není můj, někde jsem ho nakoupil, ale teď už se uvelebil pod mou kůží. Následující řádky budou o nadváze slov i o mladé generaci. Mám pocit, že mladí jsou z nadváhy slov trochu otrávení. Z planých slov. Možná naše děti také postřehly, že generace dospělých někdy používá slova ke lhaní. Nevím, často nám nevěří a mají k tomu pádný důvod. Dokonce i někteří mocní mužové si nevidí do huby a dnes vypustí slova, která jsou v přímém rozporu s těmi včerejšími. Někdy to dokonce vypadá jako by člověk nemusel být zodpovědný za to, co říká, a vypustí slova jako komiksovou bublinu, kterou na další stránce prostě vyzmizíkuje. Vlastně vám taky trochu lžu, poněvadž v info-grafice této mojí rubriky stojí „minutová glosa“, ale když si změříte skutečný čas čtení, tak to vyleze i na minuty dvě. A tak se nedivme, když se naši mladí uchýlili k jinému typu komunikace. Úspornější. Pocitové.
SÍTĚ
Již jsem dříve psal, že máme tendenci odsuzovat moderní dobu Facebooku, Twitteru a Instagramu, protože se nám zdá, že život ochuzuje o malebnost naší doby, kterou ovlivňovaly romány a básně. Bylo dost času na čtení knih a dopisy jsme si psali rukou a na odpověď se čekalo týden. Bylo více času přemýšlet. A nám vadí, že se doba strašně zrychlila. Určitě je na tom kus pravdy, ale stejně jako se bouřili naši rodiče nad beatnickým hnutím, které nás spoluutvářelo, bouříme se i my a nepřipouštíme, že životní trend našich dětí má i své přínosy. Jazyk esemesek a facebooku dovede být nesmírně výstižný, nemluvím o twitteru, který vás zabrzdí, když přesáhnete 150 znaků. Nebo už to tak není? Nevím, ale každopádně na twitter nepíšu, poněvadž nemám talent vyjádřit se výstižně ve 150 znacích, ač bych rád. Potřebuji bohužel nadváhu slov, ano musím se více skamarádit s úsporností. V Reflexu mě cepovali, tam bylo povoleno ve sloupku 1800 znaků a i to mi dalo zabrat … chybí mi trochu ten Reflex, ale vyšší moc tomu chtěla … Jako všechno v životě i sociální sítě mají svá pro i proti. Nepozorné, slabé, životně nenaplněné jedince snadno chytí do sítě závislosti a lajky se pro ně stanou živou vodou a smyslem života. Těch mi je líto.
BERU JE NA MILOST
Já jsem se tedy rozhodl před časem nežehrat a něco se od mladých naučit. Ono nám ani nic jiného nezbývá. A s těmi, které učím volejbal, tedy od 8 do 13 let, holt komunikuji přes „instáč“. Obrazem, fotkou, videem či sloganem. Úsporně. A proč ne? Vzájemně totiž sdílíme důležitý obsah, který souvisí s naší společnou prací. A nemám strach, vždyť si vedle toho přece zachováme písně, v nichž si nostalgicky zanotujeme: „ … Za starejch časů, všem po ránu bylo líp …“, stále bude čas před spaním otevřít si knihu a uspat nějakou povídkou. A nikdo nám ani nebere možnost dlouhé hodiny filosofovat s duchovně blízkými. Život má více modifikací a ubrat slovům na váze, případně je očistit od nánosu balastu má taky svoje kouzlo. Třeba jedna celá báseň mladé básnířky Rupi Kaur vypadá takto:
„závidím větru, který tě odvál“.
Co vy na to, generační vrstevníci?
PS: sakra zase jsem tu minutu přetáhl … přemohla mě nadváha slov