V předcházejících dvou dílech „o přehnaném důrazu na soutěžení“ a „překotném spěchu“ jsem přiznal barvu a odhalil, jak se tyto dva hříchy v rafinovaném převleku vloudily do mého života. Dnes je na řadě třetí velikánský hřích lidstva, v němž mám paradoxně relativně nejčistší svědomí. Myslím, že s ním umím bojovat. Jde o:
VYHÝBÁNÍ SE STRASTEM
Již dávno poznali naši moudří předkové, že člověku nedělá dobře, podaří-li se mu uspět v usilování o slast a vyhýbání se strastem. Poznali, jak blahodárný je pocit z tvrdé práce a překonávání životních těžkostí. Výsledkem snahy o vyhýbání se strasti byl stav, který nejednou dokonce přivodil pád civilizace. Lidé totiž přišli na to, že mohou rafinovaným způsobem překabátit svět, kdy důmyslnou kombinací „těšítek“ zvyšují účinek slasti. To vede k neřesti. „ … ovšem touha po slasti není zdaleka tak destruktivní, jako změkčilost“, tvrdí již dvakrát zmiňovaný Konrád Lorenz. A o to mi v dnešní glose jde. Otupili jsme totiž své smysly tak dalece, že jsme přestali vnímat, jak závislí jsme na moderním komfortu. S postupujícím ovládáním svého okolí jsme změnili, ke své velké škodě, „tržní situaci“ své ekonomie slasti a strasti. Vzrostla přecitlivělost ke všem nepříjemným situacím a otupělost vůči příjemným zážitkům.
Mnozí lidé ztratili schopnost vkládat „nepříjemnost“ jako součást života, která slibuje slast až jako následek v budoucnosti. Ovšem bez zaplacení ceny vytrvalého překonávání nepříjemného můžeme ještě tak dosáhnout situační slasti, nikoli však dlouhodobé radosti. Přání vyhnout se utrpení znamená odloučení od podstatné složky lidského života: totiž od překonané strasti. Tento pocit snad nemusím objasňovat žádnému sportovci na světě. Je jedním z psychologických principů sportovního tréninku. Strast je odvrácenou tváří slasti. A já osobně tuto dualitu vyznávám jako základní princip svého života. Jak je příliš dlouho dobře, už se ohlížím odkud přijde rána, a když přijde, pokládám za přirozené se z ní oklepat a jít dál. Tak složité to snad není …
A tady zakončuji mini-seriál, který jsem nazval „JEN VLASTNÍ VINOU“, protože jsem takovou životní zkušenost udělal sám na sobě: průšvihy přišly vždy jen mou vlastní vinou. A lidstvo si Koronáče taky vysloužilo vlastní vinou … Já jsem připomněl tři hříchy. Ale můžete si tam dosadit jiné, to je na vaší životní zkušenosti. Chtěl jsem mimo jiné říct, že až ta lapálie ustoupí, svět bude jiný. Mimo jiné se hraje i o to, jaký …?