Dnes to bude o učitelích a žácích. Děti a dospívající už jedou 6 neděl „školu on-line“. Když přijedu do Nymburka, vidím svou ženu – středoškolskou profesorku, jak se s tak trochu anonymní výukou trápí, zatímco školáci jsou docela v pohodě. Je sice přísná němčinářka, nic jim nedaruje, ale oni jsou trochu v přesilovce. To je cítit. Navíc do toho občas vstoupím nějakým nehorázným výkřikem typu: „Kinder, ein Moment Geduld, Frau Profesor muss einen Morgen-Aperitif trinken“ a už ji nesu ranního panáka Moravcovy slivovice schválně, aby se to zobrazilo na web kameře a ona mě popuzeně zažene. Tím jsem představil jeden ze tří důvodů ke dnešní glose …
Zaprvé chci tedy vzdát holt všem učitelům, kteří s tím bojují, jako moje žena a vzpomenu v tomto textu na další dva své kantory. Zadruhé chci upozornit, že zítra se rozbíhá pod křídly ČOV fb strana CO ČECH, TO TRENÉR, která je přetransformováním původní fb skupiny stejného jména a přidávám dnes upravenou část jednoho příspěvku, který v této skupině získal větší odezvu. Osobně budu na tuto stránku přispívat. Tím dnešním příspěvkem si trochu otevřu prostor pro ty následující. Tak vás na to chci upozornit. A zatřetí připomenu tehdejší ideovou linku článku, že vzdělání má stříbrnou medaili, ale zlatou má poznání. Cítíte ten rozdíl?
UČITELÉ
Tak tedy, byl jsem na gymplu špatný žák, trojkař – čtyřkař. Plnou hlavu volejbalu a vlažný postoj k učení, složitá puberta – dost komplikovaný týpek. Jeden předmět jsem měl ale rád, češtinu a hlavně slohy! Jelikož jsem byl ovšem ocejchovaný čtyřkař, tak mi profesorka dávala ze setrvačnosti i čtyřku z češtiny. Nezdálo se mi to, a protože jsem byl už tehdy hráč, vymyslel jsem fígl. Domluvil jsem se se dvěmi jedničkářkami a napsal jsem jim pár domácích slohů, které ony předložily pod svým jménem. A ejhle, byl ze mě jedničkář na zapřenou. Nemám na paní profesorku češtiny z gymplu dobré vzpomínky, nebudu ji zde jmenovat, ale dověděl jsem se něco nového o životě, že NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PRO ŽIVOT NENÍ ŠKOLA, ALE UČITELÉ. Měl jsem totiž srovnání: můj češtinář ze základky Josef Paštika mě naopak správně podněcoval, dokonce až tak, že jsem se pokoušel o třídní časopis. Sám mi napsal úvodník do prvního čísla. To byl pan kantor!
VZDĚLÁNÍ
Pak se mi už na vysoké škole v hlavě rozsvítilo a na rozdíl od ostatních studentů, kteří se učili z taháků a skript, já jsem se chodil učit do knihovny. Kromě známek u zkoušek už mi šlo i o to jít hlouběji k podstatě. Už mi došlo, že NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NENÍ ŠKOLA, ALE VZDĚLÁNÍ. Pak jsem byl kantorem, trenérem, metodikem, získal jsem titul Ph.D., přičemž mě profesor Hendl v doktorském studiu dvakrát vyhodil s projektem disertační práce, ale naučil mě metodě, zato jsem mu vděčný. Sláva mu!
POZNÁNÍ
Dnes se trápím s trenéry, u nichž na školeních probouzím touhu ptát se a zodpovědně si odpovídat. Snažím se je donutit, aby vždy nejprve mysleli, teprve až potom přijímali poznatky zvenku. Aby nezbaštili každý dobře oblečený blábol. Aby školení bylo jenom startem v budování jejich hladu po poznatcích, hladu po vývoji, poněvadž jsem pochopil, že NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NENÍ ŠKOLA A VZDĚLÁNÍ, ALE POZNÁNÍ. Jde přeci o to dospět k moudrosti a osvícenosti, nejen k vědění. Dnes už vím a stále to zde opakuji, že stárne ten, kdo se odmítá vyvíjet a měnit. Naivní je představa, že kdo přestane jít do kopce, tak jde po rovině. Nemilosrdná pravda života zní jinak: kdo už nechce jít do kopce, jde zákonitě z kopce. Doufám, že tušíte kam.
ŠKOLÁCI a UČITELÉ! Přeji v této těžké době vám prvně jmenovaným rozkvět, protože se nacházíte na úpatí hory života, a vám kantorům, abyste šli do kopce nejdéle, jak to půjde, ať jste dlouho mladí, jestli si rozumíme. A abych byl i trochu osobní, posílám otcovské přání i své dceři Terezce, která bojuje o ukončení prvního ročníku studia psychologie sportu ve francouzském Nantes, kde Koronáč řádí ještě víc než u nás …