Rozmlouval jsem ještě v „předkoronovém“ období s profesorem Kolářem pro měsíčník COACH – přílohu deníku Sport. Poněvadž je Pavel Kolář jedním z těch, kteří se podepsali pod „Výzvu jedenácti“, v níž se žádalo zrušení restriktivních opatření a rychlý návrat k normálnímu životu, otevřel jsem onen rozhovor zpětně a seznal, že nabývá v aktuální epidemii až mrazivě na aktuálnosti. Oživím jednu myšlenku z článku a nechám nyní stranou, třaskavé téma ukončení nouzového stavu i to, že na „Výzvu 11“ reagovala „Výzva 8“, v níž se jiní lékaři z Karlovy Univerzity postavili proti svým univerzitním kolegům. Čtu v tom totiž politiku a tou se zaobírat nehodlám.
„Když něco bolí, volá se Kolář. VIP osobnosti sportovního i společenského života u něho hledají často pomoc, někteří politici dokonce podporu, protože by z jeho veřejně projevené přízně mohli vytěžit politické body“, psal jsem tehdy. Náš vztah je zvláštní. Vykáme si, je tu oboustranná potřeba hájit si osobní prostor. I když spolu odborně rozmlouváme a nalije mi tradičně panáka výtečné moravské slivovice („… takovou jste ještě nepil…“, říká), cítím vždy jistý „přívětivý distanc“. S problémy vlastního těla ho vyhledávám zcela výjimečně, mám svého Dr. Judu, který mi neomylně radí a Dr. Dvořáka, kterýžto mi už dvakrát úspěšně vpravil do těla titan.
Fenomén Kolář znamená pro mě spíše „životní systém“ se silným filosofickým základem. Není to jen fyzioterapeut, ale moudrý muž, psychoterapeut i „duchovní“ s pevným životním postojem, který se nechce smířit s nemocemi dneška, a to nejen s COVID 19. Vadí mu, že lidstvo prolamuje někdejší jistoty a útočí tím na základní křesťanské hodnoty a biologickou přirozenost. Jeho tehdejší slova zní prorocky právě dnes, když místo vlastní imunitě věříme roušce. Kdy jako nevědomé stádo a bez reptání nasazujeme ústenky a respirátory, ale roušku z vlastní odolnosti klidně odhazujeme stranou. Mimo jiné i to je jeden z apelů „Výzvy 11“ – odolnost, imunita, pohyb a zdravý životní styl – je ta pravá rouška. To proroctví tehdejších slov spatřuji právě v důrazu na biologickou přirozenost – a vůbec prostě na LIDSKOU PŘIROZENOST … Když vidím jít samotného člověka s rouškou se psem přes louku, kde v okruhu 100 metrů není živáčka, říkám si, že přirozenost dostává pěkně na frak. Pohled profesora Koláře, a já se k němu přidávám, vychází primárně z pokory ke světu a životu: „je třeba si uvědomit, že náš život je dočasný a jednou bude končit smrtí, která je zúčtováním života. A představa smrti upravuje pohled na životní priority. Nemohu vést mladého člověka k hodnotám postaveným na sobectví, pýše či nepokoře. Vždyť i ti nejlepší sportovci světa mají v sobě hodně pokory“, nabízí Pavel Kolář jako svůj vzkaz. A já za sebe přidávám, počítat se smrtí, neznamená žít ve strachu, v negaci nebo smutku, přesně naopak: prožít život na plný plyn, nebrzdit a rozkvétat, dokud to jde. Počítat se smrtí neznamená strachovat se, ale smířit se se světem. Počítat se smrtí také znamená, alespoň pro mě, odpustit. A tak cítím, že smíření a odpuštění se nabízí jako další výzva v tomto období, kdy lidi opravdu dostali strach a nemají roupy (chvíli!). Mám za to, že jen silný člověk dokáže odpouštět, silný dokáže přiznat svou omylnost a silný si dokáže připustit i svoji smrtelnost a podle toho žít: „BÝT SLUŠNÝ, I KDYŽ SE NIKDO NEDÍVÁ“, to je zase můj vzkaz této době …
PS: Zvu vás na tuto fb stranu. Je zřízena pod Českým olympijským výborem nejen pro trenéry, ale pro všechny sympatizanty sportu či rodiče sportujících dětí, a vlastně všechny přemýšlivé Čechy, kteří odmítají zbaštit kdejaký blábol
…
ZH