„Dáme-li stranou jednoho z deseti rodičů, který je takový magor, že mu nevysvětlíte prostě nic, všechno ví líp než trenér a jenom prudí, pak trojúhelník trenér – rodič – dítě a problémy kolem něho jsou způsobeny především nedostatkem správné komunikace“, prohlásil jsem předevčírem v on-line verzi diskusního pořadu „Dialogy“. Byl to takový „mediální remdesivir“ a odkaz na videozáznam najdete pod článkem. Tuto větu říkám na Dialozích často, když se snažím inspirovat posluchače-trenéry pro komunikaci s rodiči. Aby totiž mohl trenér sebevědomě, klidně a trpělivě komunikovat s rodiči, musí splnit dvě základní podmínky. VĚDĚT, CO CHCE a teprve když to ví, měl by umět své myšlenky VYSVĚTLIT dětem i rodičům. Nebo napsat. Sociální sítě umí divy! Mnoho trenérů však tuto prvořadou úlohu u sebe samého vyřešenou nemá. A z toho důvodu to neumí vysvětlit nebo se dialogu s rodiči bojí a radši se mu vyhnou. Pak se ovšem nesmí divit, že prostor vlivu, který má zaujmout trenér, obsadí rodič a stává se namísto trenéra tím, kdo „VÍ“. No a jsme u epicentra problému. Když si je trenér sebou jistý a silný, dokáže rodičům vysvětlit, proč ho mají nechat v klidu pracovat. Možná by se divili, že o trénování a výchově ví víc, než si mysleli. Takže kolegové, trenéři:
ASI by byli rodiče překvapení vaší kompetentností, kdyby z vašich úst slyšeli, například: „Vše dobré u vašeho svěřence a jejich potomka nemá pocházet výhradně od vnější autority. Větší cenu má naopak to, na co dítě přijde samo. Co si ověří na vlastní oči a vyzkouší na „vlastní ruce a vlastní rozum“. A proto necháváte prostor pro tzv. „pláckování“, kdy obětujete část tréninku pro spontánní aktivity (kdy to vypadá jako chaos) a kdy se dovednosti osvojují neuvědoměle a bez trenérských výkladů a analýz. A tudíž, by možná pochopili, že to neděláte z lenosti nebo z nedostatku nápadů, ale prostě proto, že alespoň částečně suplujete „plácek“ či „ulici“.
MOŽNÁ by se divili, kdyby se na oddílovém facebooku dočetli: Vážení rodiče, někteří z vás organizují každou minutu dne vaší ratolesti a jakýkoli její úspěch vnímáte, jako by byl vašim vlastním. Kladete na dítě přemrštěné nároky, tlačíte na ně. Možná si přitom neuvědomujete, že připravujete své dítě o osobnost i dětství. Není to adresné – tak to tolik nebolí.
TŘEBA by je ani ve snu nenapadlo, že se ve skutečnosti trápíte rozpoznáváním rozdílných potřeb (motivace) hráčů, tedy jejich dětí, někdy víc než oni sami a že podle nich s nimi pracujete. Že pomáháte hráčům budovat žádoucí postoje a hodnoty.
A NAKONEC by jistě ocenili, kdybyste jim vysvětlili, ať se nestresují, když se jejich potomek ve věku dospívání musí trochu poprat s okolním světem, jinými slovy, že trochu zlobí, poněvadž: jestliže se adolescent rozhodne být hodný a poslušný, vypadá to sice pěkně, ale vrací ho to o krok zpět, do kategorie žáků. Je to ústup k dětské formě mravnosti a promarní šanci, kterou nabízí pouze adolescence: být řidičem, ne spolujezdcem svého sebe-utváření.
KDYŽ TO SEČTU: Slabí trenéři si stěžují na prokleté rodiče, dobří trenéři vědí, že jsou rodiče součástí procesu a zvládnou je, stejně jako jiné výzvy. Anebo, víte co? Nechte je převléknout a zkusit si zatrénovat s vámi. To samé činíme v projektu RODIČ + DÍTĚ, tedy volejbalový kemp tandemů rodič – dítě. Hned 27. června je jeden v Kutné Hoře. „Kdo nevěří, ať tam běží“.Jsme v tom teď stejně, naše cílovka je „PROKLETÝ RODIČ“ …
Videozáznam Dialogů on-line, zde:https://www.youtube.com/watch?v=aXhaKnArtjY