Zkusím se vymáčknout ve formátu do 1800 znaků, jako druhdy v Reflexu, abych skutečně naplnil, co jsem nazval minutovou glosou … Několikrát jsem psal, že po koro-direktu bude svět jiný. Je jiný, i když většina lidí zůstala na starém, naproti tomu mně se zase trochu rozsvítilo… Když vidím osamělé „rouškaře“ v polích, ale třeba i na vyprázdněné ulici, kde v dosahu 100 metrů není živáčka, říkám si, že roušková doba je vlastně pro někoho docela sexy. Něco jako: „jsem Někdo, jsem zajímavý, jsem zodpovědný … a ještě jsem si ji sám ušil, je to můj velký projekt – tahle pandemie“. Ten hadr na puse měl zřejmě své opodstatnění ve své době a jeho význam nechci zlehčovat ani teď, ale snad existuje něco jako cit pro míru. Přijde mi, že lidé ji používají jako cejch. Pro mě cejch něčeho docela nebezpečného. Jen si představte bitka rouškařů proti „holým hubám“ … A ještě něco se mi ozřejmilo, ono to vlastně souvisí. Tento národ nestojí primárně o svobodu. Masarykovi dědici totiž bohužel stojí více o klídek, jistotu a bezpečí. Jenomže život nemá být klídkem a bezpečím, má mít přeci i jiný rozměr, ne? Život je sice od věků polaritou dobrého a zlého, ale to dobro a zlo má různobarevné převleky. Rád bych si zachoval schopnost tyhle barvy číst. Nechci žít podle vnucené černé a bílé. A vy? A epidemie tohle všechno jenom umocnila. Dobrovolně a v mžiku jsme si nechali vzít svobodu, hlavně aby nebyl narušen klídek a bezpečí… Masaryk to chtěl jinak. Vedl nás ke každodenní poctivé práci, mravnosti, ale také k odvaze. K odvaze čelit spíše duševní a duchovní epidemii … Chtěl, abychom byli národem sic malým, ale pracovitým a sebevědomým … Sebevědomí buduje touha jít si za svým navzdory strachu a pochybám. Sebevědomí není dar přírody, ale zisk z vyřešení situací, z nichž má člověk strach. Tak snad si rozumíme …