Právě jsem se zvedl ze studia, kde jsme natáčeli Dialogy Olympijského výboru online, v nichž došlo na téma předčasná specializace ve sportování dětí. Měl jsem tam na vymáčknutí pouze minutu, tady jsem si přisoudil minuty dvě. A zeptám se vás. Co myslíte, vadí opravdu, když dítě chodí v šesti letech dvakrát nebo třikrát v týdnu třeba na fotbalový trénink a o víkendu hraje zápasy? Je tím míněna předčasná specializace?
Tvrdí se, že pokud začneme s dítětem hrát od 6 -7 let víkend co víkend utkání, může se sice snadno stát, že až přijde puberta, dítě to přestane bavit, a ve 12 letech začne hledat jiný sport. To ale z hlediska vývoje dítěte zásadně nevadí … Pokud byl program zdravě nastaven, nic se neděje, některé dítě třeba přesedlá na jiného koníčka a jiné ten fotbalový režim vydrží. Na druhé straně spousta trenérů, kteří už mají něco s dětmi odtrénováno, ví, že pokud nezačne dítě v raném věku hrát hru, aby se naučilo ji vnímat, a pokud nezačne včas pilovat dovednosti, jeho šance být úspěšný tím rapidně klesají. Problém tedy není, že dítě brzy začne něco náruživě provádět a driluje dovednosti. Patologické je to až tehdy, když drilování dovedností není bohatě kompenzováno zábavou. Všichni papouškují, že si děti mají hlavně hrát, ale to přeci neznamená, že se nemají zároveň učit i drilovat dovednosti. A k tomu je pravidelný trénink. Hra jako výhradní aktivita má své opodstatnění do 6 let. Pak už se hra musí nenápadně doplňovat drilováním. Jakmile vstoupí dítě do školy, začíná období „učení hrou, hra učením“. Dítě má šanci vykonat tisíce pokusů, které v zábavné formě postupně přináší kvalitu, i dobrou emoční vazbu. Proto chce hrát a trénovat. A trénovat musí. Zvyšuje počty pokusů a orientaci ve hře, stoupá jeho kvalita a tím jeho sebedůvěra. Dítě si věří, že se mu povede střela, klička či přihrávka, a pokud není sráženo za chyby, nebere nepovedené pokusy jako tragédii, vlastně je ani neřeší.
Při fotbálku nebo „bendy“ hokeji, ale ani ve volejbalovém tréninku v mém mládí nám nikdo neotloukal o hlavu chyby. Ony totiž bolely samy o sobě. Navíc skrze rovnováhu chyb a úspěšných pokusů docházelo k tolik důležitému sebezdokonalování či samoučení. Odborně se tomu říká implicitní učení. Implicitní znamená skrytý nebo nezáměrný. Postupně směřuje ke správným a efektivním provedením, která se automatizují a pozornost dítěte se může přesouvat na to, co „nedovedné“ děti nemohou ani postřehnout. „Dovednostmi cepované“ dítě dokáže přesouvat pozornost a ví, kde je jeho spoluhráč, a to právě výsledkem zmíněného implicitního vnímání a ukládání informací do mozkově-herní databanky a využití tohoto potenciálu, když to mladý hráč nejvíc potřebuje, tedy když řeší situace na hřišti.. Přitom, jak si dítě prožívá slastnou emoci ze hry, jeho mozek ukládá, aniž by to chtělo nebo aniž by si to uvědomovalo, veledůležité informace. Postupně z nich vyrobí automat, který funguje nezávisle na jeho chtění. Jsou to nejen automatické pohyby, ale i automatická rozhodnutí a automatické reakce. Ty jsou základem budoucího mistrovství.
A závěr? Pokud chcete budovat dobrý potenciál dítěte, musíte trénovat, musíte drilovat. K tomu je nutný pravidelný trénink a zápasy jako účinná zpětná vazba. Když nebudete pravidelně trénovat, dítě nebude úspěšné nebo bude sport v jeho životě jen jako rozptýlení. To taky není k zahození, ale pak se nebavíme o výkonnostním sportu. Pokud chceme vychovat úspěšného fotbalistu, musí začít relativně brzy, jinak to prostě nestihne. Problémem tedy není předčasná specializace, ale jednostrannost zátěže. A té se dá čelit pestrým režimem dítěte, ale o tom zase jindy. Slíbil jsem pouze dvě minuty …