Musím se přiznat, že mi někdy trochu leze na nervy adorace sportovních hvězd, třeba že se mám dočíst, co měla například Ester Ledecká ke snídani. Za to ona samozřejmě nemůže … Na druhé straně děti ve sportu potřebuji idoly. A ve volejbale nám idoly scházejí, lépe řečeno málo se dělá, na tom, aby je bylo víc vidět. Upozorňoval jsem v poslední době na osobnosti jako jsou Hadrava, Šotola nebo Havelková. Dnes tedy ještě jednou vyseknu poklonu Markétě Nausch Slukové, i když náš vztah nebyl vždy idylický. Poprvé se plakalo, když jsem se vztekal a tlačil na pilu, aby tehdejší juniorky Olympu Praha a české juniorské reprezentace Sluková a Kolocová, odložily svůj osudový start do beachvolejbalu o dva měsíce a absolvovaly Mistrovství Evropy v hale. Obě byly tehdy členkami základní šestky našlapaného týmu, který měl na medaili v čele s Havelkovou a Mikyskovou. Český volejbal medaile totiž strašně potřebuje a tento mančaft na ni měl. Bez Slukové a Kolocové tehdy zůstal před branami úspěchu. Pak jsem holkám trochu pomohl před OH v Londýně, ony i já vědí, o co jde, a naše vzájemné vztahy se ohřály. No a pak přišel rozchod slavné dvojice, já byl proti a vztahy se znovu ochladily. Jenomže my spolu nejedeme na dovolenou, nýbrž naše cesty spojil vrcholový sport a v něm se hraje na výkon, nikoli na idylické vztahy. No a v tomto směru má a vždycky měla Markéta (ostatně, stejně jako Kristýna a teď i Bára) můj respekt. Dokonalá profesionálka, která své volejbalové kariéře podřídila život, a hlavně, jak jsem psal včera, ten volejbal pohříchu umí. Já to zdaleka neřeknu o každém, neklaním se nikdy dovednostem a talentu, ale rád se pokloním komplexní, vyzrálé a protrpěné hráčské osobnosti. Tou Markéta je. Dospěla na vrchol, dokonce bych si tipnul, že by měla být obdarována volejbalovým osudem nějakým úspěchem na OH, zaslouží si ho za své dílo ve sportu, a pak už bych jí snad měl popřát roli matky.
Svého času převzala ve Vídni ocenění jako nejsympatičtější hráčka Evropy. Je to něžná kráska, ale nenechte se mýlit. Měla sice v určitých situacích k slzičce blíž než Kiki, ale například Markétin blok – to byla žula. A dobře blokovat ve volejbalu umí málokterá ženská. Je to totiž nejprotivnější volejbalová činnost, a navíc často bolí. Blok je mimochodem dobrým psychologickým testem, vždycky jsem podle něj, jako trenér, hodnotil herní důraz a charakter. K tomu umí Markéta výborně číst smečařky na druhé straně sítě, což je dar, který je souzen málokomu. Teď předvádí stejnou zarputilost v poli. Její smečařská technika je čistá, úsek metodiky beachvolejbalu ČVS by si ji měl nahrát ze všech stran, aby si to nemusela vzít do volejbalového hrobu. Výborně servíruje – na to její manžel a trenér Simon Nausch kladl vždy zvláštní důraz. A pokud bych měl na závěr dokreslit její další stránky, tak výborně řídí auto, vnímá dobře, že není na silnici sama, což nebývá u žen – řidiček úplně běžné. Má „osvalené“ nohy, což nebývá u volejbalistek vždy typické. Hlídá si složení stravy, což by mělo být u vrcholových sportovkyň normální, ale v Čechách zatím úplně není. Má samozřejmě ráda ženské kratochvíle a do společenského se obleče s oblibou. S potěšením občas vymění tenisky za boty na podpatku a tepláky za hezké šaty.
Víte, jsem rád, když mohu nějakého volejbalistu veřejně vyzvednout, protože jsem si vědom své kritičnosti a pochvala ze mě leze těžko ven. Tady jsem si jist, její partnerka Bára mi jistě odpustí, ale znám ji málo, abych o ní mohl psát. V případě Markéty jsem si ale jist, je to volejbalistka par excellence. Zkrátka, respekt a tečka.