Původně jsem avizoval jiný článek, ale nezbývá mi než zareagovat na audio záznam (odkaz na konci článku) z hokejové dorostenecké šatny Techniky Brno, který vyvolal v sociálních sítích sérii protichůdných reakcí. Ale než zaujmu nějaké stanovisko, rád bych udělal ve svých argumentech pořádek. ZAPRVÉ, každé sdělení má linku emocionální a racionální, ne jinak je tomu u trenérských proslovů k týmu. Učím trenéry, aby ve svých sděleních měli jasno, zda cílí na emoce hráčů nebo na jejich racio. V prvním případě ovlivňují náladu, v druhém předávají informaci. Vystoupení trenéra Stloukala bylo emocionální, a vůbec si nemyslím, že nemohlo mít svůj účinek. Taky vím, že se nacházíme v hokejovém prostředí a zde se nemůže mluvit ve verších. To by hráči byli pěkně zmatení. Nepochybuji ani o tom, že tento způsob vyjádření může někomu imponovat. A to jak hráčům, tak třeba i jejich rodičům. ZADRUHÉ, to, co vyvolává vzrušené reakce není obsah, ale forma. Proto se i já zaměřím na formu a obsah nechám stranou. Vůbec si nemyslím, že se v mluvě ve sportovním prostředí nemůže tu a tam objevit sprosté slovo. Ono to prostě to sdělení jaksi okoření. Koneckonců, objevuje se i v krásné literatuře. Myslím, že trenér Stloukal si byl vědom, jakou odezvu může vyvolat možná tam i cílil. Ani bych nešel tak daleko, že bych si myslel, že takovými sděleními mravně narušuje vývoj mladých hráčů. To zase není tak snadné. Ale v tom tónu, jako bych slyšel jistou aroganci či nadřazenost. A pardón, nadřazenost není totéž, co přísnost. A pro přísnost zvedám vehementně pravici. Jak daleko moje paměť sahá, tak jsem byl velmi odbojný adolescent, a proti takovému tónu bych se určitě vymezil. Ostatně, učinil jsem to i vůči učitelům, když se mi zdálo, že zašli daleko. Nebýval jsem úplně v právu, ale když se se mnou jednalo jako s pohůnkem, bránil jsem se, i když mi bylo teprve sedmnáct. Ano, byl jsem problematický, ale sport jsem miloval a byl jsem ochoten věnovat mu mnoho hodin denně. A na tohoto kluka z Rychnova by tenhle způsob komunikace určitě nezapůsobil. Páni učitelé Hamáček a Paštika, jimž vděčím za atletické začátky, nešli daleko pro slovo, někdy se i vztekli, od Paštiky jsem chytil jednou takovou přes hubu, že jsem málem odletěl, ale arogantní nebyli. Měli rádi svou profesi, a s námi jednali s respektem. Pan profesor Bek v Chocni, který mě vedl coby extraligového dorostence, to byla už úplně jiná kategorie. To byl aristokrat. Přitom nesmírně přísný. Laskavě přísný, cítíte ten rozdíl? Jeden kolega z volejbalové branže, kterého si vážím, mě vyzval, ať zareaguji na zmíněný článek, a ne-černobíle. Já to černobíle nevidím. Neodsuzuji toho trenéra, protože to snad myslel i dobře, možná chtěl být jen vtipný a do určité míry vtipný byl. Ale rozhodně mi takové chování neimponuje. Neimponuje mi především proto, že takto se nepůsobí na silné osobnosti. Možná na tvrdé hokejisty – tvrdé chlapy. Ale já si vážím silných osobností, nejen tvrdých chlapů. A „na hrubý pytel, hrubá záplata“, říkává se. Hrubost u trenéra se propíše do hrubosti hráčů. Ale psychická a fyzická odolnost nemá z hrubostí nic společného. A už nechávám stranou, že preferuji v životě i jiné hodnoty, a přestože jsem byl vrcholovým hráčem, tak si myslím, že sportovec nemá být egoistické monstrum zaměřené pouze na úspěch. Ale:
i když nechám vyšší lidské hodnoty stranou,
i když budu mluvit z perspektivy hokejové šatny,
i když si nemyslím, že trenér musí jednat s dorostenci jako rovný s rovným,
přesto tvrdím, že bez respektu k lidské bytosti, byť ještě nedozrálé, to nebude fungovat.Ctižádostí trenéra má být spíš vychovávat osobnosti, pevné v názorech a postojích, pevné v charakteru. Mentálně silné hráče. V tomhle věku hledá mladý člověk svou identitu. Ta se nehledá na povel, ale právě navzdory povelům. Takhle to vidím. Roberte, je to dostatečně ne-černobílé?