Známý hudební publicista a můj letitý přítel Jiří Černý zavzpomínal na naše společné sportování v předmluvě jedné knihy: „při míčovém sedmiboji na mě Zdeněk Haník své pokyny křičel… střih … na právě proběhlém volejbalovém kempu dětí se objevila matka jedné dívenky a oslovila na mě útočným hlasem: „váš asistent v sekci nahrávačů srazil svým přístupem sebevědomí mé dcery na nulu a je otázka, jestli neskončí kvůli němu s volejbalem úplně!“. Ptám se okamžitě sám sebe – za dva dni volejbalového kempu se dá srazit sebevědomí na nulu a otrávit volejbal někomu tak, že s ním chce skončit? Ale nechám si otázku pro sebe a politicky se jí ptám: „A jak se jeho chování vůči vaší dceři projevuje?“ Vyhrkne na mě: „křičí na ni a ponižuje ji“. Aha, to odněkud znám, problesklo mi hlavou. Navíc jsem nedávno na tomto fb psal o tom, že kdo huláká na děti je diletant. Mého kolegu Aleše ale dobře znám a vím, že je přísný a důrazný, možná někdy až přes míru, ale že by někoho ponižoval, tomu nevěřím. Využívám toho, že jde právě kolem jiná nahrávačka a ptám se: „Křičí na vás Aleš? Je na vás zlý?“ „Nééé, je hodný“, opáčila. No to se mi taky úplně nezdá, letí mi hlavou, ale horkou chvíli s paní matkou to trochu osvětlilo. Mrknu na ni, co ona na to … Jenomže milá paní pokračuje ve svém útoku dál slovy: „tak vidíte, a ještě jsou ty děti zmanipulované“. To bylo na mě tak akorát dost. Ale ovládám se. A říkám té paní: „podívejte, zřejmě má každý jiný práh odolnosti. A tady si to asi nesedlo. Tak když budete souhlasit, přeřadíme ji do mé skupiny. Já sice jedu téma blok a vaše dcera sem přijela kvůli nahrávce, ale aby skončila s volejbalem kvůli nám, tak to by mě mrzelo.“ Paní souhlasila, dívka trénovala v mé skupině solidně a dál už to není úplně zajímavé. To, co mám na srdci jsem vlastně naznačil už na začátku. Ať už se jedná o slovutného intelektuála nebo patnáctiletou dívku v obou případech platí, že když posuzujeme něčí chování, musíme znát kontext a souvislosti. Ani já na Jirku Černého (no to už vůbec ne) ani Aleš na kempu na dívku jsme nekřičeli, byli jsme prostě důrazní, a to nejde úplně ve verších a medovým hlasem. A v obou případech si adresáti náš důraz vyložili jako křik, v případě dívenky dokonce jako ponižování. Ta hráčka pravděpodobně nezvládla trenérovy nároky (kvůli tomu se ovšem na náš kemp jezdí), dostala se do nekomfortní zóny, ke slovu přišly „blbé“ emoce, asi nebyla vybavena dostatečnou odolností pro takové situace, a ještě svéhlavá maminka v zádech, a problém je na světě.
Víte zastávám názor, že přísná je hra, která si svými nároky vynutí, aby byl přísný i trenér. Přísný v obsahu, ne arogantní ve formě, jak jsem se zde nedávno vyjadřoval v kauze brněnského hokejového trenéra. Ono se to zvenku totiž dost dobře pozná, co je důrazná, přísná ale přívětivá péče, a co povýšenost, arogance a absence respektu. A to jsem vám chtěl dnes vzkázat. Stále se v trenérském prostředí zaměňuje tvrdost za hulvátství, důraz za šikanu, přísnost za povýšenost. „Tvrdý a nesmlouvavý ve věci – laskavý k člověku“, to je moje krédo.