Pokusím se vás dnes inspirovat v oblasti, kde sám pravidla porušuji. Ne ve zlém úmyslu, ale z netrpělivosti. Můžete to vzít jako malou zpověď. Asi jste si toho již všimli, že člověk v komunikaci buď mluví nebo se mluvit chystá. Na to, aby poslouchal, mu jaksi nezbývá čas. Viďte, že jste se tomu taky nevyhnuli. Posvítíme si na to dnes trochu. Jsme na druhém schodu trenérského myšlení, ale dnes píšu nejen trenérům, ale i učitelům a rodičům, ba co víc, vlastně i řídícím pracovníkům a manažerům. Tak tedy, úspěch dialogu začíná už uměním se zeptat. Pro první přiblížení stačíme s rozlišováním otevřených a zavřených otázek, protože právě tato povaha otázek rozhoduje o dynamice rozhovoru. Myslím si, že se dokážu ptát, ale z důvodů netrpělivosti většinou formou zavřených otázek, které vyzývají k odpovědi typu ano/ne. To některé lidi znejistí, poněvadž zpravidla nechtějí jít takhle napřímo s barvou ven. Jo, otevřené otázky, to je jiná …. umožňují formulování vlastních odpovědí a pocitů a ty nejsou tak závazné.
ZAVŘENÉ A OTEVŘENÉ OTÁZKY
Pokud tedy nechci rozhovor protahovat a hodlám jít rychle k cíli, a to já dělám s oblibou a často, volím zavřené otázky. „Souhlasíš? Uděláš to?“, zatímco lidem jsou příjemnější spíše otevřené otázky: „Jaký to na tebe udělalo dojem?“. Otázkou bych neměl naštvat, to vím, ale často dělám pravý opak. Jistě, teorii znám, ta říká: otázky, které povedou k nepříjemným pocitům, formulovat věcně: „Co bylo důvodem prohry?“, kdežto ty s příjemnými následky mohou být osobní. „Jak se ti tohle podařilo?“ Vám toto pravidlo doporučuji, sobě ho musím bohužel nařizovat. Nejde jen o zdvořilost, jde o to, abychom typem otázky nenastartovali vykonstruovanou obranu, což se mi daří s nebývalým úspěchem. Podstatou dobrého naslouchání je interakce. Nemusíte druhému zrovna skákat do řeči (dělám často), ale měli byste dát najevo, že „jste s ním“. Běžnými prostředky, jak to dát najevo, jsou oční kontakt (tady mám konečně čisté svědomí – to mi jde), střízlivé napodobování řeči těla, povzbuzování k hovoru: „Povídej, mluv …“, kratičká potvrzování typu. „Aha.“ / „To je silná káva!“ / „To by mě nenapadlo“, nebo ověřování toho, co slyšíte: „jestli jsem to správně pochopil, tak ti role útočníka nevyhovuje?“ Když je někdo dotázán, měl by dostat dostatečný prostor k odpovědi. Člověk, který chce komunikovat partnersky a ne dominantně, by se měl ptát jen tehdy, když má dost času na vyslechnutí odpovědi. Naopak dominantní komunikace je typická prohřešky proti této zásadě. Abychom však nevytvářeli umělé, pro sport nepřirozené konstrukce, je třeba také pamatovat na situaci, kdy je buď „komunikační čas“ omezen třeba na tréninku či zcela schází, a to v průběhu zápasu. Jsme přeci jenom primárně sportovci. Pamatuji si třeba, jak mi „Bean“ Kubala jednou coby trenérovi v nároďáku říkal: „mluvíš moc složitě, nerozumíme ti“. Je pravda, že ve sportu často není čas na otázky, a případný dialog by byl i nepatřičný. V takových situacích se čte často „mezi řádky“ a do hlavní role vstupuje spíše neverbální komunikace, maximálně holé věty („běž k němu blíž“) nebo signální slova („ostrá diga“ / „udržet ve hře“). Ano, to mi šlo ztuha.
DÁT ŠANCI A ČAS VYJÁDŘIT SE
Přestože jsem dnes chtěl primárně sdělit, co také čeká na druhém schodu „trenérského myšlení“, který znamená: „rozumí ti hráči?“, platí tyto principy komunikace i za hranicemi sportu. A tak tuhle mojí mini-zpověď zakončím následovně. Pokud jste jako já ochotni naslouchat, ale dialog nemá tempo, doporučuji být trpělivý, ne jako já – rvát to rychle k vyjádření, protože si už dokážete domyslet odpověď. Dát tomu druhému šanci, abyste si zasloužili odpověď na vaši případnou otázku.