Tomáš Satoranský si mediálně vyšlápl na Jaromíra Jágra. „Všichni jsme si ho idealizovali, že byl pro nás největší dříč, a pak ten člověk dělá reklamu na elektrokola. Je to špatný, prostě pro mě skončil“, prohlásil v rádiu Expres. Takto se dotknout „národního hrdiny“ není za normálních okolností zcela bezpečné, národ si totiž nerad nechá sahat na své modly. Jenomže „Saty“ už je taky národní hrdina – i když novodobý, takže tu máme konfrontaci těžkých vah. Psal jsem nedávno na tomto fb, že Jágr je hokejový skvost, nejlepší český hokejista všech dob, jedinečná a nezařaditelná lidská osobnost, ale není pro mě typický lídr. Satoranský je z poněkud jiného těsta. Nebudu se dál zabývat oním prohlášením, naopak využiju mediální nahrávky k malému srovnání.
KNÍŽE SOUHRY
Nejprve to společné, onen jedinečný cit pro přihrávku, činnost, kterou pokládám v každé míčové hře za královskou. Jak Jágr, tak Satoranský jsou jejími skvělými apoštoly. Přihrávku vnímám jako něco víc než herní činnost. Je to „malta stavby hry“ a druh neverbální komunikace par excellence. Je výrazem ochoty sladit vzájemně egoistické tendence. Jejím vrcholem je „orgasmus souhry“, kdy je součinnost dobrovolně povýšena na úroveň individuální činnosti a někdy i nad ni. Ze zkušenosti volejbalového nahrávače vím, jak tato harmonie strašně chutná. „Harmonie je šťáva vymačkaná z andělů porozumění“, zpívá Vladimír Merta. „Kníže souhry“ Tomáš Satoranský nám tuhle harmonii předváděl loni 14 dní na Mistrovství světa v přímém přenosu. Stejně Jágr, je „velmistr přihrávky“. Této „kombinační slasti“ rozumí víc než kdokoliv jiný. Dokonce si myslím, že svými přihrávkami překvapoval nejen soupeře, ale někdy i vlastní spoluhráče, tak byly rafinované.
KDO JE LÍDR
Basketbal má štěstí, že se našel člověk, jenž to nejlepší z klubového života, který je jeho živností, dokáže dát i pro nároďák. Psychologicky vzato, je Tomáš podle mého, hraniční osobnost. Výraz jeho očí bych nazval jako herně šílený, v tom nejlepším slova smyslu. A oči jsou oknem do duše, jak známo. Rád používám slovo posedlost, ale zde by i tento příměr vyzněl jalově. V jeho případě jde totiž o absolutní „rozpuštění se ve hře“ a o zapomenutí vlastního jména ve jménu hry. Tomáš je „herní šílenec“, kterému z jsem již několikrát upřímně a s radostí vyseknul poklonu. Má absolutně vyvinutý cit pro „azimut hřiště“. Jako rozehrávač je architektem útoku a stratégem celé útočné činnosti českého nároďáku. Jeho nepřetržité „herní šílenství“ je zábradlím, kterého se drží všichni jeho spoluhráči. To on je základním kamenem velkých vítězství. A jeho skromnou větu: „není to o mně“, úplně nesdílím. Poslední Mistrovství světa v basketu bylo především o něm.
Osud rozdává spravedlivě, tu přidá, jinde ubere. A Jaromíru Jágrovi nandal vrchovatě tolik hokejového umu, jako žádnému jinému Čechovi před ním. Ale sebeobětování pro nadosobní cíl, což je žádoucí vlastnost pro vůdce všeho druhu a je v principu iracionální, tu dostal podle mého Satoranský ve větší míře než Jágr. Slavná „osmašedesátka“ je megahvězda, rozehrávač Chicago Bulls je vůdce. Ta vůdcovská role spočívá v tom, že dokáže dát sám sebe všanc, aby strhl ostatní, aby otevřel brány odvaze spoluhráčů. To přesně udělal Satoranský na posledním mistrovství světa a má za to můj veliký respekt.