Když přijde živelná pohroma, třeba povodeň, je to sice pro lidi katastrofa, ale má to vždy svůj konec. Období katarze, náprava škod. Sice v bolestech, ale začne se nový život. Na téhle virové lapálii je nejhorší, že se ten konec nedá dohlédnout. Rouška, a vše s ní spojené, začíná být pro některé lidi stresorem. A ve sportu zase hrozí, že se neuskuteční některé mezinárodní sportovní akce, nedej bože ani ty domácí. To nechce nikdo! Ale co s tím? Diskutovali jsme o tom minulý týden s profesorem Jiřím Beranem a Jiřím Kejvalem a po tomto rozhovoru mi hlavou prolétlo: „no jasně, netestovat!“ … ostatně tento názor sdílel i Pavel Kolář v rozhovoru pro isport.blesk.cz: „Netestovat sportovce bez příznaků. Jinak se sport nikdy nerozběhne.“ Pan profesor Beran k tomu podává obšírnější vysvětlení: „v kolektivních sportech by se měla testovat přítomnost viru pomocí PCR testu jen na základě výskytu nemoci v okolí sportovce anebo při objevení klinického příznaku COVID-19 u člena kolektivu. Neměly by se testovat úplně zdravé osoby bez jakéhokoliv příznaku – pokud testování bude pokračovat, bude označovat s největší pravděpodobností i falešně pozitivní případy“. Bingo! Už dlouho vytrubuji občanský postoj, že na zdravého a silného jedince si vetřelec z východu tak snadno nepřijde. Zaprvé se mu hůře dostává pod kůži a zadruhé, když se tam už vloupá, tak snadno domorodce nezlomí (rozuměj: lehký průběh nemoci). Od počátku „rouškování“ mě překvapovalo, proč to, co držíme ve svých rukách – tedy odolnost neboli imunitu – řešíme až na druhém místě. Naopak v tom, co nám doporučili, se chováme jako poslušné stádo. Můj poměrně pevný postoj „rouškou je imunita“ vychází ze selského rozumu, ale pro názor „netestovat hráče bez příznaků“ jsem si přeci jenom potřeboval sáhnout pro odbornou munici. Sice mi i jako lajkovi přijde testování bezpříznakových hráčů jako znamenitá cesta, jak zahubit kolektivní sport, ale přeci jenom jsem rád, když se nesouhlas s takovým přístupem odborně vystuží. Profesor Pavel Kolář říká: „Kdybychom u ostatních bakterií a virů postupovali stejnou strategií jako u SARS CoV2, tak by už nikdo nepracoval, nesportoval a trávil čas jen v karanténách.“
SILNĚJŠÍ PRO ŽIVOT
„Na podzim bude zavedeno plošné nošení roušek, i když třeba nebude tolik nových případů. To ale nevadí, alespoň to pomůže, abychom si nepřenášeli chřipku a jiné nemoci“, údajně prohlásila jedna hygienička a profesor Pavel Kolář dodává „jinými slovy řečeno: roušek a jiných omezení se už nezbavíme do smrti. Jsou tu napořád…“. Brrr … už zase máme nosit ten hadr na puse. S tím budu mít asi problém, a i když se už blížím do rizikové skupiny, zdá se, že si moje vzdorovitá povaha vyslouží nějaký trest za nedodržování opatření. Ta moje ochrana je totiž jiná: pohyb, sport, otužování, zvýšení hygieny, přiměřená strava, dobrá nálada a jeden panák Moravcovy slivovice po ránu a druhý večer. Někdo si místo toho všeho může udělat třeba křížek na čelo a pojistit to hadrem na pusu, ale raději bych to neházel na Pána všemohoucího a vsadil bych spíše na roušku z imunity, zkrátka být „silnější pro život“. Tak se ostatně jmenuje kampaň Českého olympijského výboru, s níž se ideově spojili profesoři Jan Pirk, Pavel Pafko, Cyril Höschl či Pavel Kolář. A ještě v jedno doufám, totiž, že panika z první vlny nezvítězí a od září se sportovat bude, ligy poběží a dojde i na mezinárodní akce. Pan profesor Beran mě pro tento postoj vyzbrojil odbornými náboji a já ve čtvrtek přidám jeho desatero, které vytvořil pro podporu nebojácného postoje vůči často neopodstatněné panice.
A ještě něco, silnější pro život i psychicky, morálně a hodnotově – to je dobrá karta, s tou se dá hrát nejen proti viru …