Už nějakou dobu pořádám takový metodický mejdan: kemp minivolejbalu rodičů s dětmi. Rozumějte, oba (rodič i dítě) na place, oba učící se, oba následující. Ze zkušenosti už jsem věděl, co mohu čekat od dětí ve věku 8-10 let, novinkou pro mne mělo být, jak to všechno dají rodiče po jejich boku. Zvládli to výborně, naplno dřeli, proaktivně komunikovali, spolupracovali. Někteří se v tréninkové posedlosti dokonce zranili. Čili veliký lajk jejich odvaze a nasazení. Zajímavý byl postoj k vlastním dětem. Nesnažili se je protěžovat nebo zvýhodňovat. Naopak. Byli na ně přísní. Ale přece … To, co jsem jim hned na hřišti vyčítal, že „zacláněli“ svým potomkům. Co tím mám na mysli? Každý rodič si přeje, aby jeho dítě bylo to nejlepší. Ale někteří z nich ve svatém (ale mylném) přesvědčení, že pomáhají, mohou nevědomky škodit. Vůbec si neuvědomují, že rodící se hráč se utváří především v konfrontaci s míčem, prostorem a spoluhráči, prostě s realitou sportu, což mu přináší trápením zaplacený, drahocenný posun vpřed. Rodiče rádi zapomínají na to, že se sami museli životem prodírat a neumožní potomkům, aby učinili totéž. V obavách o jejich vývoj a v dobré víře, že činí to nejlepší, jsou odhodláni vybojovat nejdůležitější bitvy za ně. Víte, jak to probíhá? Rodič v roli trenéra neustále dítěti něco vysvětluje, moderuje, něco napravuje. A dítě? Nevědomky si z „radila“ udělá berličku, a když se mu něco nedaří, zlobí se na spoluzodpovědného rodiče. Tu spoluzodpovědnost mu naočkoval právě všudypřítomný a všemu rozumějící rodič. „Nechte ho“, volal jsem na ně. „To je jeho kafe, ne vaše, vy už jste svou úlohu splnili – přivedli jste je ke sportu a podporujete je“, doplňoval jsem. Těžko se jim to poslouchalo. „Já jsem do 15 let nedostal jediný pokyn týkající se techniky a umím volejbal dobře“, vysvětloval jsem jim. Když jsem je neumlčel, musel jsem je od dítěte izolovat. A víte, ve čem je největší potíž? Nikoli v té snaze pomáhat tam, kde se pomáhat nemá, ale v tom, že rodič je přesvědčen, že to ví lépe než vnitřní kompas dítěte. NEVÍ! Rodič sice jasně pochopí fígl cvičení, v tom ho nepodceňuji, ale netuší, že existuje něco jako vnitřní představa pohybu dítěte, a do ní nemůže zvenčí slovně vniknout, do ní nevniknu ani já jako zkušený trenér a často ani dítě samo. Děti se mají učit co nejvíc vlastní praktickou činností, mají se přesvědčovat o tom, co se učí, na „vlastní rozum a oči“, na „vlastní ruce“. Pláčeme za minulostí, kdy jsme se učili na louce či plácku, což bylo spontánní učení. Ovšem při první příležitosti, která se blíží modelu „plácek“, se do toho namontujeme a neumožníme dětem zažít pocit plácku alespoň ve zprostředkované podobě. To, co jsme se totiž při hrách na plácku učili byl neustálý dialog s okolní realitou. A to vše úplně stranou od světa dospělých. Dialog, v němž jsme se dovídali mnohé o světě i o sobě. Proč nechcete dětem podobný dialog umožnit. Proč jim v něm zacláníte?