„Tohle divadlo vymyšlené médii, vámi, se tu řeší každý den … zaplať pánbůh, že nejsme v České republice a nemusíme řešit takové věci, co se dějí tam…“ tento komentář hokejového brankaře Dominika Hrachoviny o současném nouzovém stavu vyvolal tolik rozruchu, až se národní tým ústy Filipa Pešána musel od Hrachovinových výroků distancovat. Bývalý kapitán nároďáku Tomáš Rolinek přidává: „Dominika sice neznám, ale já bych toho hráče minimálně vyloučil z téhle akce z národního týmu“. Já ne. A vysvětlím proč.
HODNOTY
Osobně s výrokem mladého brankáře nesouhlasím, ale od člověka z lidu slyším: „jo, jo byla to kravina, ale dobře chytá …“. Pro leckterého fanouška totiž, stojí hokejové umění nad ostatními hodnotami člověka. Z doby svého trenérského působení u nároďáku si vzpomínám, jak jeden hráč před mýma očima, poté, co dopil colu, odhodil prázdnou flašku do křoví. „Co děláš ty blbče, okamžitě to seber“, jsem se vytočil. Hned jsem si ale uvědomil, že mu je 28 let a mně 43. Vidím ho měsíc v roce a společně máme uspět na Mistrovství Evropy nebo světa. A už jsme v podobné situaci jako s Hrachovinou. Ten hráč provedl věc, která je neslučitelná s mým životem a s mými hodnotami, ale v jeho životě jsem hrál roli trenéra, ne morálního arbitra. Vždyť se přeci společnost klaní ve sportu hvězdám, nebo ne? A média v první řadě. Tuhle hru jsem nevymyslel já. Tuhle hru, v níž se výkon a úspěch adoruje nade vše, přehlíží se manýry nepokorných hvězd. Dává se jim společenský statut, který jim nenáleží a ony se často chovají arogantně. Dokonce je mi tahle hra protivná. Ale co chcete, on přeci dobře chytá …
GLADIÁTORSKÁ ARÉNAVíte, měl jsem v týmu hráče, kteří se dostali i na hranu zákona. Dokonce i takové, kteří byli odsouzeni. Byli to vynikající hráči. Zpravidla ti, které jsem pro mezinárodní konfrontaci hledal. Ale byli to vrcholoví sportovci, ne moji kamarádi, ne moji žáci, ne moje děti. Já vím, okamžitě vás může napadnout, že jsem s takovými životními postoji trenéra dělat nemusel. To se ale lehce řekne, můj život byl spjat se sportem, živil mě i moji pětičlennou rodinu a já jsem si při něm své hodnoty, jako jsou slušnost, pokora a respekt udržet dokázal. Jenomže moje akademické tituly a ideály jsem si v této hře mohl strčit za klobouk. Nacházel jsem se v gladiátorské aréně, kde platila jiná pravidla. Úspěch byl vše, neúspěch nic. A toto prostředí přitahuje jiné lidi, než jaké potkávám, když prchám do Rudolfina na Českou Filharmonii.
Proto bych Hrachovinu za takové výroky z týmu nevyhazoval, i když s nimi nesouhlasím. A média? Ta si epidemii nevymyslela, v tom se Hrachovina mýlí, ale nechytila tohle téma za správný konec. Příliš zdůrazňují nebezpečí, a málo vyzývají lidi, aby místo strachu přijali tuto hrozbu jako výzvu pro sebe a vzali posilování imunity do svých rukou.