Nedávno proběhl na politické scéně rozruch kolem cesty prezidentova poradce Martina Nejedlého do Ruska. Asi je známo, že Martin byl mým spoluhráčem v brněnské Zbrojovce před 30 lety. Měl jsem ho rád, byl to bojovník a inteligentní kluk. Jak šel čas, vzdálili jsme se, on má blízko k Rusku, naproti tomu já cítím, že patříme k západnímu světu. Prostě dostali jsme se každý na jiný břeh, ale chci si uchovat pěknou vzpomínku na časy mládí. Nicméně tahle kauza mi nahrála k úvaze o fenoménu Rusko.
Sice pod taktovkou Kremlu u nás došlo k destrukci hodnotového systému, k odumření elit, a k veslu se dostalo (jak zpívá Kryl) „panstvo z podruhů“. Ty tanky v osmašedesátém jim taky nemůžeme zapomenout. Ale Rusko, především ruské občany, a snad ještě přesněji ruské umělce a sportovce dokážu vidět v jiném světle.
Jsem pravidelným návštěvníkem opery, a upřímně přiznávám, že mě vždy uklidňuje, když si v seznamu interpretů před představením čtu ruská jména. Přestávám myslet na tanky, a chci vidět prvotřídní umění … a Rusové jsou v tomto směru výjimeční. Nemohu se zbavit dojmu, že by dali dohromady 10 nebo 20 takových souborů, jako naše Státní opera Praha. Navíc dali světu mého zamilovaného Dostojevského. Jejich baleťáci, krasobruslaři, gymnasté, to je v pravém slova smyslu první liga a krása nesmírná. A ruští volejbalisté? Z těch šla hrůza vždycky. Porazili jsme je za třicet posledních let na šampionátech snad jen jednou. A tak jsem si uvědomil, že dovedu mít k těm „Rusákům“ taky docela úctu.
Petr Skoumal opakuje v refrénu jedné své písně monotónně slogan: „…. Stále je to v nás, stále je to v nás …“. No a já, si spolu s ním v první sloce notuji: „stále je to ve mně“, jsem rád, že je ta doba soudruhů a sovětského dechu za krkem už minulostí. Ovšem taky jsem starší a přidávám druhou sloku: „někteří Rusové mají cosi do sebe, před ruskými sportovci mám respekt, a ruské umění miluji“. Jako občan, jsem ale rozhodně ZÁPADNÍ SLOVAN …