Nechám stranou různé spiklenecké teorie, protože cítím, že ožila jedinečná příležitost, zvolat společně se Sókratem: „vím že nic nevím!“ Vlastně skvělá příležitost, jenom jí nějak člověčenstvo teď nemůže vydýchat. Je tady nemoc, kterou nikdo nezná, často NEVÍTE, jestli ji máte nebo nemáte, řeknou vám to až testy, někdy ani pocit ne. Vláda, a nejen ta naše, vlastně NEVÍ, i když činí nějaká opatření. Vy NEVÍTE, do jaké míry je máte brát do důsledků. Jedni chodí s rouškou i po lese, asi aby nenakazili lesní zvěř, jiní na všechno kašlou a potají dělají i nadále divoké mejdany. NEVÍTE, jestli se nemoc může po absolvování znovu vrátit. Sláva, je tady vakcína! Ale vy znovu NEVÍTE: očkovat nebo neočkovat. Rozum vám říká, že na opatřeních něco je, cit se ale vzpouzí a varuje: takhle se v tom za dusíme – hlavně psychicky. A já si říkám, dobře nám tak, a je to vlastně od osudu docela milosrdné, taky nás mohl za naši pýchu a rozežranost potrestat válkou. A on je pan Osud tak velkorysý, že nám dal na vybranou. Vlastně to vítám, obdaroval každého z nás vnitřní válkou – osobním bojem mezi rozumem a citem. Tuhle hru hraju rád a vám přeju správnou volbu!