Sebevědomí, tak často a s oblibou diskutované téma ve sportovním prostředí. Zaregistroval jsem v tomto směru mnoho slepých cest, od nesmyslů, které pokládají sebevědomí za vrozené, k názorům pozitivní školy, jež se snaží přesvědčit, že se děti ve sportu budou nejlépe vyvíjet, když se na ně bude působit pouze pozitivně a přísnost, či dokonce kritiku chce vyzmizíkovat. Pokusím se na příkladech úspěšných sportovců Alexandra Choupenitche, Evy Samkové a Jiřího Prskavce, které všechny čeká olympiáda, demonstrovat, že sebevědomí se skládá z jiných ingrediencí.
INGREDIENCE Č. 1 – „SRDCE NA DLANI“
„Kdyby za mnou přišel malý kluk a zeptal se, jak má dělat to a to, tak mu řeknu úplně všechno. Všechny svoje triky. Proč ne? Protože tím, že on bude růst, tak budu růst i já“, sděluje mi Alexander Choupenitch, šermíř, který se ojedinělým způsobem kvalifikoval na olympiádu do Tokia a pokračuje: „to skrývání a falešnost – to nemám rád, mně to není sympatické … kdyby byli všichni lidé otevření, tak se budeme obohacovat“, uzavírá a já si z toho beru, že všichni, kteří skrývají ve sportu svoje know-how, ve skutečnosti žádné nemají. Saša ví dobře, čím je vykoupen úspěch, že jsou to věci, které jsou nepřenosné na kohokoliv jiného, ale potřebné a přenosné jsou jeho zkušenosti. O ty je ochoten se podělit třeba s malým klukem, kterým sám kdysi byl.
„Kdybych byla pankáč, tak se nestresuju z některých věcí, ale já se stresuju, když mi na něčem záleží … třeba ze závodů, protože mi na výsledku záleží… A pak se stresuju z těch věcí, které neznám …“ upřímně, jednoduše a otevřeně, přitom lidsky srozumitelně popisuje olympijská vítězka Eva Samková téma strach a stres ve sportu a mně z toho vyplývá, že ten, kdo si ve skutečnosti nevěří nebo má nějaký mindrák, kdo se skrývá sám před sebou, ten nepřizná tak snadno, že má stres nebo že se taky někdy bojí. Eva připouští naprosto přirozené lidské obavy z věcí, které nám nejsou lhostejné či strach z neznámého. A pracovat s ním umí právě ten, kdo je ochoten si ho připustit.
„V Riu jsem udělal chybu, dal jsem si šťoucha na jedné z branek … zpětně si myslím, že se to mělo stát, že jsem prostě nebyl připravený na to vyhrát olympiádu … byl jsem hodně mladý, a tak nějak všechno mi vycházelo a asi jsem potřeboval dostat takovou lehkou facku … a domnívám se, že díky tomu jsem za posledních 5 let měl výsledky, jaké jsem měl“ odhaluje olympijský medailista a mistr světa ve vodním slalomu Jiří Prskavec.
Sečteno a podtrženo, první ingrediencí skutečného a poctivého sebevědomí je srdce na dlani neboli otevřenost a upřímnost. Ne, že by to nemohlo být i jinak, ale moje trenérské zkušenosti říkají, že to tak většinou je a že je třeba takových vlastností sportovců si všímat. Otevřenost a upřímnost se totiž zpravidla vážou s odvahou, no a sebevědomí a odvaha jsou přeci sourozenci.
INGREDIENCE Č. 2 – „ZAPLAŤ NUTNOU CENU“
„Hele kluci, mohl bych tady s vámi spát na zemi na žíněnce? A pak jsem přišel do jídelny, a člověk, když se tam zaregistroval, tak musel něco zaplatit. A já jsem se ptal, co je tam nejlevnější? Nějaký chleba s máslem, dvě stovky na den. Ok. Od mamky jsem dostal asi 1000 dolarů, což byly velké peníze. Říkal jsem si – ušetřil jsi, tak můžeš mít více tréninků s trenérem. Minuta lekce stála 1 euro. Lekce trvá 30–40 minut, takže jedna stojí 40 euro. Říkal jsem si, že to je super, mít dvě denně – jednu ráno, jednu večer a do toho jsem šermoval. Trenér si chtěl vydělat, tak mi dával lekce a já jsem se strašně zlepšil. Zkrátka jsem ty peníze od rodičů investoval do sebe“, říká. Bylo mu 12 let, rodiče ho poslali vlakem na kemp do Běloruska, dali mu peníze na hotel, na stravu, a on se rozhodl, že nebude utrácet, aby získal více hodin na trenéra? Ve 12 letech, sám v Bělorusku! Je potřeba ještě něco dodávat?
„Ve škole jsem od první třídy tvrdil, že budu profesionální kajakář a děti říkaly, to není zaměstnání. Já na to, budu kajakář a bude mě to živit. Odmala jsem měl v hlavě to, že se chci jednou probojovat na olympiádu, a to se mi vlastně splnilo. Byla to hlavní myšlenka, že budu na tom kajaku jezdit a konkurovat celému světu. Táta neměl problém, aby mě dostal na trénink, ale aby mě dostal z tréninku. Sice to hraničilo s tím, že jsem šulil školu …“ říká Jiří Prskavec.Závěr č. 2 mi tedy říká, že sebevědomí není startovním kapitálem sportovce, ale výsledkem cílevědomého odříkání, překonané bolesti a tvrdé práce. Ano, jistě i určitým druhem posedlosti. Jestliže Alexander Choupenitch říká: „já, kdybych byl trenér, tak budu sám se sebou spolupracovat, protože si myslím, že jsem profesionál a bylo by mi jako trenérovi příjemné spolupracovat s člověkem jako jsem já, protože jsem profík a dávám tomu všechno“, to není namyšlenost nebo arogance. Je to upřímnost, otevřenost a odvaha, které v sobě obsahují vědomí toho, jakou cenu už za to vše zaplatil. Je to poctivě nabyté sebevědomí, které je syceno vším možným, i přít se o tom můžeme, ale otevřeností, upřímností, odvahou a pracovní posedlostí určitě.