Jo, jo olympiáda je jiná disciplína než pokoření Dawn Wall, v masivu El Capitan v amerických Yosemitech, která je považována za jednu z nejtěžších velkých stěn světa. Adam Ondra ji zdolal v roce 2016 za 8 dní. Na EL CAPITANA, si můžete zajet, kdy budete chtít, stojí tam pořád, nezmizí… Můžete si ho vyfotit, můžete se dívat, jak ho leze někdo jiný, říká trenér Adama Petr Klofáč. Zde v Tokiu se ta pohádka jmenuje “tady a teď” a “poprvé a jednou”. A buďme k sobě upřímní, Adam Ondra nejel do Tokia určitě pro 6. místo. Rval se jako lev, ale něco úplně nesedělo. Podle mého to byla psychika, i když všichni říkají, že ne. Sám Adam i jeho bezprostřední okolí. Psychika je křehká věc a nejde ji vidět – vidíme pouze vnější projev, na němž se psychika podepisuje – pohyb. Takže můžeme jen spekulovat. Trenér Klofáč říkal, že Adam je v první řadě dobrý „boulderista“ (bouldering je ta druhá disciplína), ale právě v této disciplíně uspěl nejméně. Olympiáda je tady a teď a jednou. Disciplíny jsou stejné, všechny soupeře dobře zná, stavěči tratě jsou taky stejní, ale nevím zda to „tady, teď a poprvé na olympiádě“ ho nesvázalo příliš. Trenér Klofáč si to uvědomoval a snažil se mu to tady před závodem znormálnit, aby to bral jako každý jiný závod. Na druhé straně je třeba připomenout, že před závodem říkali shodně Adam i jeho trenér: „na jistotu tento sport nejde dělat … čím víc tu jistotu chcete mít, tím víc síly a energie tam necháte.“ Ale to je ta sportovní polarita – krutý, ale spravedlivý černobílý svět. Tak Adame, Paříž volá …