Je tu další milník na cestě životem – věk 6 let a začátek pravidelné školní docházky. Definitivně vzniká určitý životní režim, na který je možné navázat sportovní trénink. Dítě se seznamuje s existencí společenských pravidel. Zároveň se objevuje významný konflikt mezi školním učením a hrou. Hra a učení se střetávají ve škole i v tréninku. Trenér ovšem může dokázat, že si vzájemně nemusí překážet přijetím principu „učení hrou a hra učením“ a stát se do jisté míry doplňkem či protiváhou školních přístupů.
Vývoj tu jde trenérovi vstříc. Pohyb nabývá na významu. Ziskem z tohoto období je způsobilost a motivace využívat vlastní pohybový potenciál. Dítě si v tomto věku může jak formou přijatelného drilu, tak pod nenápadným vedením trenéra díky hře osvojit základní pohybové vzorce. Ty bude v následujícím období skládat nejen do složitějších sestav, ale hlavně do rozhodovacích – herních schémat. Vytváříme první cílené stavební pohybové prvky, ze kterých budeme později stavět stavbu sportovního výkonu. Začíná životní dráha mladého sportovce v pravém slova smyslu. Mladší školní věk je období ve srovnání s tím, co předcházelo i co bude následovat, poměrně klidné, nebouřlivé a také šťastné.
Dítě ve věku mladšího školáka je pravidelným účastníkem turnajů mini-forem ve různých sportech. Začíná prožívat skutečný pravidelný sportovní režim, přestože jsou sporty ještě dítětem běžně střídány s tím, jak si hledá svoje uplatnění. Vzhledem k intenzivnímu porovnávání vlastních výkonů a výsledků s výkony vrstevníků může dítě zažívat i pocity méněcennosti. Je tedy žádoucí, aby trenér v tomto věku dobře pracoval s hodnocením dětí, vytvářel cvičení a hry tak, aby v nich byl prostor pro dílčí úspěch každého ze svěřenců. Z vrcholového sportu víme, že je na hráče vytvářen velký tlak, aby nechybovali. Ovšem přejdeme-li do sportování dětí, budeme spíše tleskat nositeli Nobelovy ceny za etologii Konrádu Lorenzovi, který píše: „… učení je možné jen v poli zbaveném napětí …“.
Dítě, které není zatěžováno strachem z následků chyby nebo nezdaru, experimentuje s řešením situací i s novými pohyby a nabyté zkušenosti ukládá do paměti. Chyby bychom neměli přecházet, ale odstraňovat tak, aby o tom dítě buď vůbec nevědělo, anebo ho korekce minimálně bolela. Zvědavost je u dětí v některých případech silnější než například potřeba jíst. Kdo je zvědavý, vstupuje do neznámých končin a občas holt šlápne vedle – udělá chybu. V takovém psychickém rozpoložení však dochází k něčemu důležitějšímu: implicitnímu učení. Jeho výsledkem jsou skryté dovednosti a vědění. Prožitek dítěte z důsledného dotahování a řešení situací, ať už s pozitivním, či negativním výsledkem, je žádoucí. Úspěšné vyústění se ukládá do emocionální paměti a je nejsilnějším zdrojem sebevědomí.
