Já mám jasno. Ale jako štít použiju názory profesora Říčana, který, jak jsem napsal v prvním dílu, požehnal mé knize o sportování v jednotlivých věkových obdobích, a je toho názoru, že je naší povinností vychovávat děti tak, aby se dovedly prát, aby se nebály ránu přijmout – ani ránu dát. A aby zároveň i tuto schopnost užívaly k dobrému. Aby dítě obstálo ve fyzickém střetnutí, to má být základním cílem tělesné výchovy, stejně jako šerm býval základní disciplínou ve výchově mladých šlechticů.
Pokud vás napadne agresor na rušné ulici, aniž se mu v tom někdo pokusí zabránit, není to zaviněno jen lhostejnosti nebo strachem přihlížejících, nýbrž jejich bezradností, neobratností a nezkušeností s fyzickým střetem. Po celé dětství a mládí je nutné, aby každý nácvik chvatů a úderů byl doprovázen – jak je pravidlem v dobrých kurzech sportovního karate a jiných bojových sportů – výchovou ke kázni a sebeovládání, dodává Říčan. Petr Lacina trenér olympijského šampiona v judu Lukáše Krpálka říká: prvotní myšlenkou, proč jezdíme do Japonska je tvrdý trénink. Zároveň ale na nás dýchla atmosféra úcty, respektu. Když tam vidíte, jak přijde na trénink borec s červenobílým páskem, co se tam děje, jak se závodníci klaní, běží ho přivítat a poklonit se mu. Respekt tam ze všeho vyzařuje. Byli jsme tam tolikrát, že tím člověk nasaje. Judo znamená jemná cesta. Trénink rozhodně jemná cesta není, ale to chování mezi sebou, rozhodně ano. Kdo se díval na finálové boje, co tam poté oba závodníci předváděli, jak se tam objímali, zvedali si navzájem ruce… bylo to opravdu vřelé, kamarádské. Zápas skončí, říkám zápas, ne rvačka, je to „zdravý boj“.
Vývojová psycholožka Vágnerová tvrdí, že dítě mladšího školního věku ještě mnohdy považuje agresi za přijatelný způsob, jak dosáhnout žádoucího cíle. Školáci nemusí být ovšem vždycky schopnÍ adekvátně posoudit, zda je pro ně situace příznivá, nemusí poznat, zda jsou svému potencionálnímu soupeři rovnocenní. Znalec dětského prostředí Pavel Říčan uzavírá tohle citlivé téma slovy: „Jsem si dobře vědom, na jaký odpor moje pojetí výchovy k tělesnému střetu narazí. Nedomyšlené odsuzování násilí je v běžné společenské mentalitě zakořeněno příliš pevně. Ze zkušeností získaných při akci Bílého kruhu bezpečí proti šikaně až diskuzi na toto téma víme, že právě rodiče šikanovaných děti mívají úzkostný, skrupulózní vztah k násilí, který lze vyjádřit zásadou, že slušný člověk se nepere.
A já osobně to uzavírám, že normální, zdraví kluci se prostě perou, že je to jeden z přirozených prvků, z něhož se záhy může v hlavě malého rváče rodit respekt principu fair play.
