Už asi znáte můj slogan: „očkování je žádoucí pro lidstvo, nikoli pro člověka“. To znamená, že bych se v doporučování očkování choval jinak, kdybych byl premiérem České republiky a jinak jako otec vůči svým dětem. Vnímám tedy, že to není jednoduchá domácí úloha.
Když se lidé vyjadřují k tématu roku: té čínské nemoci, tak na okraji spektra názorů se nacházejí otroci. Otrok je člověk, který je ovládán někým či něčím, podřízen někomu nebo něčemu. Jedni jsou otroci, podřízení mediálnímu tlaku, druzí otroci svým rigidním a zkamenělým názorům. Jedni, říká se jim vaxeři, hlásají, že očkováni musejí být všichni a neočkovaní mají být ke vpichu donuceni zákonnou povinností a představitelé odlišných názorů mají být podle nich umlčeni. Druzí, toho jména antivaxeři, zase volají, aby očkován nebyl nikdo. Brojí proti očkování, přičemž představitelé odlišných názorů (stejně jako u vaxerů) jsou nepřátelé lidu. Otroci mají jasno, nepochybují o své pravdě.
Já se naopak ptám, raději přemýšlím, vstřícně pochybuji. Jsem otevřený diskusi, když se mýlím, tak svůj názor koriguji, ale nespokojím se nikdy s vnucovanými informacemi či pocity. Ani zvenčí, ani zevnitř. Prostě nejsem otrok. A výsledkem mého přemýšlení i pochybování je, že „očkování je žádoucí pro lidstvo nikoliv pro člověka“.