Solidarita Čechů je dojemná a zaplaťpámbů, ale ruku na srdce, je to dáno také tím, že tentokrát už jde taky trochu o nás. Při jiné uprchlické krizi bychom byli v postojích asi zdrženlivější. Přesto jsem rád, že Česko svojí angažovaností tentokrát stojí v čele. Stále se nám ovšem nic neděje, a náš balanc mezi solidaritou a ztrátou pohodlí ještě ve skutečnosti prověřen nebyl. Nicméně mám dojem, že car Vladimír se v aktuální situaci vyzná lépe než náš západní svět. Jeho slovník nezná slova jako STUD, SOUCIT či VINA. Ale velmi dobře zná slova SÍLA, MOC a STRACH. A právě o ten strach jde. On ho nemá. Je mu jedno, že jeho země taky trpí, vždyť přeci říkal, že vydrží i na bramborách. Zato našemu světu se na bramborách žít nechce. A tohle on bohužel ví, nemá žádné skrupule. Nejde o Ukrajinu, podle mě už ani nejde jen o znovuobnovení Velkoruské říše (i když také). On chce být bohem, carem už je. To je hřích mocnářů co svět světem stojí. A ukázal že je schopen znectít všechny zvyklosti, nepsané i psané zákony. Naproti tomu nám se nechce chudnout, nám se nechce trpět, zbavit se pohodlí.
A car to ví, zná náš západní svět lépe než my jeho: ví, že nejsme schopni konfrontace. Jedině když by uvěřil, že jsme schopni a ochotni silové konfrontace, možná by se zastavil. Slovo síla přeci jeho slovník zná. Jenomže on nám silové postoje nevěří. Ano, já mám také strach, chci si užívat druhou půlku života, nedovedu si představit být aktivně ve válce. Tudíž, na nic si nehraju a už vůbec ne na hrdinu, ale to neznamená, že si budu lhát. „Chtít se Bohem stát“, tahle hra se hraje …
