Zemřel Pepa Náhlovský. Znali jsme se dobře, stavoval se za námi na kempu v Luhačovicích. Hrál solidně tenis, přestože byl jemného fyzického ustrojení a trochu chabrus na plíce. Dokonce jsem ho jednou donutil hrát i volejbalový zápas. Vařil s námi rád po večerech i nad ránem hospodské blues, měl to rád. Kdybych měl z některých mejdanů z Luhačovic video-nahrávky, myslím, že byste se docela pobavili. Jednou měl se Zuzanou předvést nějaký proslov v ruštině – to byste se asi smíchy podělali. I když ze sebe dělal naivního prosťáčka, byl nesmírně inteligentní. To mě na něm bavilo, dalo se s ním v klidu bez diváků moudře rozmlouvat. Musím dát k lepšímu vzpomínku, kdy jsme mu zbourali oslavu jeho šedesátin. Forbes mu tam přesazoval vzácné hosty, včetně milionářů a celebrit typu Karla Šípa. Jarda Neumann v opilecké pýše volal na Petra Jandu ať zahraje Gottovu píseň „Dám dělovou ránu“ – víc ho nasrat nemohl. Korunu jsme tomu dali, když už byla nálada na bodě mrazu a my jsme začali hrát píseň „Až mě andělé zavolají k sobě“, což si někteří aktéři vyložili jako, že jim parte kouká ze zadku. Myslím že Pepa tehdy nebyl rád, že nás pozval. Nakonec mi to odpustil, vždyť humor byl jeho život. A my jsme tehdy chtěli, aby byla sranda – jen jsme se trochu netrefili do nálady přítomných. Ostatně on sám nikoho nešetřil, dokázal si udělat veřejně srandu z celebrit typu Felixe Slováčka či Heleny Vondráčkové, ale i z nás všech a nejvíc sám ze sebe. Bavilo mě to, i když jsem poslední dva roky cítil, že se mu nežije úplně dobře. Měl jsem ho upřímně rád. A včera ho andělé zavolali k sobě. Pepo, dělej si z nich prdel stejně jako z nás. Vždyť humor léčí, doufám i tam nahoře…